Jak dezinformace, mocenské touhy a nečitelnost rozkládají jedinou liberální sílu české politiky. Proč je to problém a hrozba pro českou společnost a demokracii?
K výsledkům českých parlamentních voleb se toho napsaly stohy a nekonečně mnoho odstavců naťukaných do počítačů napříč republikou. Zcela nepřekvapivě se jedním ze stěžejních motivů takových textů stal totální propad Pirátů, kteří kvůli kroužkování více zastoupeném mezi kandidáty STANu než jejich lidmi skončili na pouhých čtyřech poslancích. Hned na začátek je nutné jednoznačně zdůraznit, že tento výsledek není důkazem o „voliči mají Pirátů plné zuby“ nebo „lidé raději volili STAN než Piráty“. Jednak už proto, že trend preferencí voličů dlouhodobě poukazoval na převahu Pirátů nad STAN, přestože se později rozdíl zmenšil. Ale také máme jiné podklady k protiargumentaci, že na pouhých plusových bodech bez přítomnosti těch legislativně neukotvených záporných pro jednotlivé kandidáty nelze stavět tvrzení o nepřijatelnosti Pirátů pro voliče jejich koalice se Starosty.
Tanec mezi vejci
Pro koalici SPOLU jde po čtyřech letech třemi zúčastněnými stranami strávenými v opozici o naprostý triumf. Navzdory někdy více rétorických cvičení oproti skutečné akci, navzdory podivným excesům typu hlasování o podpoře orbánovského Maďarska v boji s EU, podpora protipotratové politiky, pokračování spolupráce s kontroverzními osobnostmi typu Ivo Valenta nebo třeba nesystémový kopanec do rozpočtové politiky tzv. „zrušením superhrubé mzdy“ – všemu navzdory, co často voličům liberální a liberálně-konzervativní pravice v Česku vadívá, se trojkoalice stala vítězem a drtivě převládla nad dvojkoalicí s pirátskou vlajkou s osobnostmi samospráv. Zatímco koalice Pirátů a Starostů měla během dominance na začátku letošního roku schopnost přitáhnout zklamané voliče ANO, postupující ofenziva hnutí Andreje Babiše a také nemálo prudkých ataků ze strany české pravice a jí nakloněných médií dovedla tyto přeběhlíky zpět do náruče Andreje či nově Roberta Šlachty a PirSTANu nakonec začali ubývat i původní jádroví voliči. Nebylo podstatné, jakou práci odvedli ve Sněmovně, že dlouhodobě představují alternativu vůči těm stranám a idejím, které mnoho voličů motivovaly k dosazení Babiše či Zemana na trůny. Mnohem podstatnějšími se staly nejistoty, pocity, dojmy a zavádějící informace nebo manipulace, které zabraly zásadní část myšlení těch, kteří to nakonec s Piráty vzdali. Zvláště zarážející je to u těch, kteří tak moc horovali za rozum a pravdu v politice, viditelně jim ale stačí staronový příslib „slušné, prozápadní a racionální, odpovědné politiky“, přestože v hlasovacích sjetinách, ústech a papírech dotčených na české pravici se takové přísliby někdy odrážejí jen s velmi odřenýma ušima, lépe řečeno někdy se tam odráží jejich naprostý opak.
Voliči SPOLU si mohou velmi oddechnout. Jejich favoriti dosáhli kýženého cíle. Jednak získali možnost postavit většinovou vládu a s více než 101 křesly rozhodovat o dalších čtyřech letech české národní politiky. Jednak mají jednoznačnou převahu nad liberální dvojkoalicí, která sice z pozice jednání STAN, hlavně přičiněním Víta Rakušana, drží a táhne za jeden provaz s Piráty, ale do vládního prohlášení a koaliční smlouvy se moc echt pirátského nedostalo. Jednak se jim otevírá cesta a nožík v kapse, broušený do komunálních voleb následující rok, kde už podle nyní se objevivších vyjádření a náznaků bude hlavním cílem sjednocené pravice sejmout hvězdu liberálně progresivnější politiky Pirátů, totiž primátora Hřiba. Je vrcholem cynismu a totální absence jakékoliv sebereflexe ODS, že do čela pražské buňky si její členové zvolili poslaneckého matadora, tvrdého konzervativce a příznivce exekutorů Marka Bendu. Možná není překvapivé, že tuto volbu učinila zrovna pražská ODS s její pražskou historií a osobnostmi typu Alexandra Udženija, jež pro ostrá a zabedněně klausovská slova nejdou daleko. Bude ale velmi překvapivé, jestli na tento lep pravicoví voliči v Praze skočí, respektive zda na to skočí už dva zbývající partneři ze SPOLU, kdy pražští lidovci nejsou v hlavním městě moc silní, no a TOP 09 je na rozdíl od ODS v radě města spolu s „neomarxisty“ z Pirátů.
Schází kyslík
Ve světle rostoucí podpory a shody světových lídrů, evropských politiků, občanů ve věci nutnost zelené politiky, urychlení zelené transformace, podpory obnovitelných zdrojů, veřejné dopravy, bezpečnosti chodců, ale také třeba globální korporátní daně a konkrétnímu boji s daňovými úniky a ráji tak pro české liberály reálně hrozí, že po devastaci liberálních sil v českém Parlamentu, což se projevuje už převahou konzervativních senátorů za klub ODS+TOP 09 a části klubu STAN, tak převahou konzervativců ve Sněmovně nyní, dojde k devastaci i v české metropoli. A dá se předpokládat, že tato snaha nebude probíhat jen tam, ovšem svrhnutí významné osobnosti Pirátské strany by samozřejmě byla nejvybranější z nabízejících se lahůdek švédského stolu komunálek.
Piráti potřebují najít druhý dech, ale zatím hyperventilují. V horečnaté snaze zachránit situaci, své zastoupení, sílu slova, vliv a voliče nejdříve vsadili v kampani na prudký obrat k apologetičnosti a couvání z vlastních priorit, suché defenzivě vůči vlně někdy zcela absurdních a přefouknutých obvinění, později snaze zaujmout aspoň mladé voliče, na které si ale bohužel vzpomněli kampaňově až na počátku září. Podle některých jim do této práce házel vidle třeba původní kandidát Pirátů na ministra zdravotnictví, Ondřej Dostál, který se více než „data-based“ politikem či manažerem trpícího zdravotnictví zdá spíše být cynickým advokátem sebemenší lidské svobody nechat českou společnost ještě více prostoupit virem covidu-19 a navýšit už tak skoro rekordní úmrtnost. Jiní poukazovali na levicové excesy jistých členů Pirátů, které hlavně tu a tam střelí na vlastní twitterové profily, aby to pak zahanbeně „museli“ vysvětlovat a omlouvat se těm, kteří by Piráty nikdy nevolili. Zcela opačný pohled zaujímají ti, mající strach o tvář a myšlenku pirátské politiky, kterou se Piráti revoltně nebáli ukazovat ještě v minulých volbách a v mnoha případech poslanecké participace na opoziční práci, ale zahodili po uzavření spojenectví s umírněnými Starosty a v přehnané reakci na kritiku bouřící ve sklenici internetové vody.
Ať to bylo jakkoliv, internet může být sice vaše moře, ale na každou rybu čeká síť. Lapeni v síti se ocitli nejen mnozí, poškození dlouhodobě neřešeným sexismem a zneužíváním, obtěžováním v české společnosti, ale také živnostníci zdevastovaní nešetrnými a pozdě ustanovenými opatřeními v lockdownech bez potřebné výše kompenzace, zaměstnanci dřoucí za mizerné peníze v montovnách a továrnách na levnou práci, zdravotníci plnící perfektně své povinnosti jedině díky soustavnému překračování zákoníku práce, jedinci žijící v dlouhodobé nouzi a nedostatku, kterým se opozice stanivší se vládou odvděčí a pomyslí na ně možná leda zase dalšími restrikcemi a odebíráním posledních finančních prostředků, protože takové „třikrát a dost“ sice není funkční sociální politika a sociální dávky jsou relativně proti evropským státům v Česku spíše nižší, ale kde není migranta, Roma, homosexuála, woke úderky nebo Bruselu, musí posloužit starý dobrý asociální sociál, chlastající, na ulici či smradlavém bytě nebo ubytovně. Že znak ohrožení a možné chudoby jsou i třeba takové exekuce, které tu má na skoro milion obyvatel a které odmítá mnohý z trojkoalice „demokratických“ stran řešit efektivně, protože by jeho spojenci přišli o vykořisťovatelský kšeft, snad raději nebudeme více rozvádět, jinak tu budeme ještě pozítří.
Za koho se rvát
Je otázkou, co nastane pro občany, kteří neměli to štěstí a vlastními silami se nevypracovali k milionům či miliardám, nedřeli do úmoru v továrně dostatečně poctivě a jen s málem mozolů se teď dožadují snad nějaké péče slušnější a vzdělanější části populace, která moc dobře ví, co je pro ni dobré a co jí nikdo nebude nakazovat, ale taky co je dobré pro ostatní a jistě je nutné je o tom řádně poučit. Bohužel, havlovské politiky se nikdo nenajedl a z prázdných řečí o slušnosti zastíněných reálnými kroky k podpoře či ignorování autoritářství kolegů z polské, maďarské a americké konzervativní pravice se ještě nikdo nenajedl, ale díkybohu tedy ani ještě nepozvracel. Je ale otázkou, kdy se udělá zle těm, kteří z pro mě docela nepochopitelných důvodů vhodili svůj hlas konzervativní pravici, protože bohužel ještě před deklarováním odmítnutí řešení otázky přijetí eura a dalších jednoznačně výher čistě pro ODS v převaze 5:1 v rozložení 1:5 rámci koalice bylo jasné, že pravidla hry se určují dvojí – jedny do programu, na plakáty a na sítě, ale druhá, tak snadno prokouknutelná se dodržují při zvedání rukou a někdy i následném hrnutím pokladů a nečistých zisků rukama do vlastního pytle pod lavicí občanského zástupce. Nikterak překvapivě naopak v otázce společenské zdatně sekundují nereformovaní lidovci, kteří by s většinou v parlamentu klidně mohli dle vlastních slov Pavla Bělobrádka prosadit třeba omezování interrupcí, ale tak naštěstí takovou většinu ve Sněmovně nyní nemají – teda, možná vlastně ano, kdo ví. Jestliže jinak z pohledu agendy welfare state asociální TOP 09 už také v Evropském parlamentu nezvedne ruku pro podporu polských žen, aby mohly podstoupit zdravotnický zákrok ukončení těhotenství interrupcí v jiné členské zemi EU, pak v konzervativní asociálnosti možná nebudou ODS a KDU-ČSL osamocené. Kdo bude ale Držen Stranou, budou Občané. Prostí občané, které nejprve necháme udusit pravicovou svobodou na spalovací motory, pak zaklekneme otrháním sociálního státu (protože zrušení karenční doby = podpora pro lemry a simulanty) a nakonec přesně mířeným úderem svaté knihy zničíme hodnotami křesťanské nereformované společnosti, protože Česko přeci vůbec není zemí ateistů. Koho to jen mohlo napadnout!
Existuje jen špatná rozhodnutí – vzhůru do nich!
A rozhodnutí Pirátů o tom, zda vstoupí do vlády či nikoliv, to možná poukáže na rozpor mezi očekáváními voličů a zvolených zástupců. Každá odpověď je špatně. Možná totiž naštvou odmítnutím nejen ty, kteří by je nejradši viděli už jen na sjezdu k rozpuštění strany, ale také vlastní voliče, možná některé podobně naivní jako ty, jenž to házeli obětavě trojkoalici. Možná vstupem do vlády vybijí poslední zbytky dosud ještě věrného jádra, pokud to tedy bude mít kam přejít, protože zatím zbývá možná tak přispět Zeleným k tomu, aby měli aspoň přes to 1 % hlasů.
Je to totiž docela nabíledni. V české politice neexistuje relevantní liberální síla kromě Pirátů. A už vůbec neexistuje důvěryhodná a relevantní levicová síla. Možná se ta teď hlásí o slovo, sledující konečně vypadnutí ČSSD ze Sněmovny a zdrcující výsledek pro KSČM, kdy druhá ze jmenovaných snad ani nemohla více než podporou arogantního miliardáře udělat více pro kálení na vlastní politické myšlenky a minulost ideálů. Možná má dojem, že právě jejich hnutí o dvou set lidech a třech místních buňkách v centrech velkoměsta, kde samozřejmě čekají zástupy zklamaných voličů ANO, ČSSD, komunistů a národovců, aby volili liberální a progresivní levici. Jenže realita bude podobně temná jako vlajka Pirátské strany. Černočerná, ale jedním se může česká levice uklidnit. Tvrdošíjným stáním si za svým, drobením se a nadbytečnými ideovými hádkami o ideologické čistotě nemohou prohrát. Když jste totiž ještě nikdy nevyhráli, dá se vůbec reálně něco ztratit?
Jinak řečeno – je česká liberálnější levice připravená nepateticky a holýma rukama převzít různobarevný elektorát, vyhrnout rukávy a ponořit si ruce do marastu populismu a nacionalismu? A je připravená za tím účelem nejen najít společnou a srozumitelnou řeč mezi sebou a s novými voliči krachujících populisticky konzervativnějších levicových stran, ale také se spojit s poslední baštou českého sociálního liberalismu?
Místo hledání odpovědi o samotě ji běžte hledat s někým, kdo ji chce také najít. A ať je vás co nejvíce. Bez splnění takové podmínky a především snahy vyřešit průšvihy v naší zemi a společnosti se raději ani nenamáhejte.
Nastal čas neblábolit, ale makat. A teď jako že ale fakt.