Zatímco se část voličů v Česku zasadila o návrat přelakovaných populistů do vlády a pokusila se nakonec neúspěšně dosadit do čela Prahy populisty dokonce bez líbivého nátěru lepší společnosti, dostala náhle chuť na břitké hodnocení voličského chování ostatních. Je to trapné, smutné a na to, že to trvá již desítky let, bohužel ale nepřekvapivé.
úvodní obrázek vytvořen pomocí DALL-E 2
Není třeba si věci lakovat, ostatně na Babišovi už teprve žádný nátěr před bystrým okem neobstojí. Začal jako alternativa pro malé podnikatele a středopravicové voliče, zklamané nečasem vlády ODS a jejím pádem s „kabelkovou“ aférou. Pokračoval jako výrazný ministr financí v sociálnědemokratické vládě. V následné vládě si role dominantní a minoritní partner vyměnili a Babiš stálici české levice po vysátí jejího elektorátu pokořil, ponížil a následně dopomohl k jejímu pádu spolu s obstarožními komunisty z poslaneckých lavic do hlubin zapomnění. Když si uvědomíme, jak moc tomu všemu sekundoval Miloš Zeman coby prezident překračující pravidelně nepsané hranice a šířeji vůbec zásady slušného chování, je přesvědčivé být objektivně zděšen z možnosti, že by se předseda ANO měl za dva týdny objevit na lavičce střídajících u Hradního ledu.
Nechci se ale věnovat všem strašidelným variantám, jak by minimálně pět, ne-li deset let Andreje Babiše jakožto prezidenta republiky masivně vypustilo duši Ústavy, stejně tak se nechci věnovat primárně volbě jako takové. Můj komentář se má zaměřit na neupřímnost, s jakou si někteří dovolují kritizovat nikoliv osobnost Babiše, ale jeho voliče. Povýšenost, skrze kterou hrajeme hru tzv. „populistů“ poslušně taktéž.
Vybírali, až přebrali
Představme si, že byste, dejme tomu jako onen středopravicový volič, vyslechl radu – nevolte SPOLU, je to slepenec dominantní strany a dvou menších, které by bez přilnutí k ODS prostě měly minimální šance. Je to účelové spojení, kdy zúčastnění pokorně přijmou vedoucí úlohu občanských demokratů, mnozí z kandidátů nebo uvažovaných ministrů už v politice byli nebo stále dlouhé roky jsou a nepředvedly s odkazem na dokázané aféry, výroky nebo činy nejlépe. Ostatně ten nenáviděný Orbán, toho si někteří u strany národního ptáka ještě před invazí Ruska na Ukrajinu velmi předcházeli, přestože jeho pragmaticky politický cynismus je jen vyústěním jeho válcování čehokoliv, co mu stojí v cestě, buď si to Evropská unie nebo cokoliv dalšího. Ostatně ideově silně blouznící Václav Klaus, t. č. papoušek víceméně ruské propagandy nebo jejích narativů, to je jejich duchovní otec, kterého dosud mnozí ve straně uznávají. Ostatně poslanec Skopeček, jeden ze zvažovaných kandidátů na ministra financí, je odchovanec docenta Ševčíka z NF VŠE a na svém Twitteru pravidelně straší tradiční voliče již netradičně tu zelenou politikou, tu levicí, tu neomarxismem.
Mohli bychom pokračovat dál. Ale stránka není hodna pojmout další sloh o nenapravitelně nenapravitelných. Nejsou ale takoví i její voliči? Volíte SPOLU? Neměli byste raději zvolit někoho jiného? Ale koho, ptáte se? Piráti jsou málo pravicoví, STAN je nečitelný, Trikolora nebo Svobodní už dočista zhnědli a TOP 09 ani KDU-ČSL volit samostatně prakticky již nelze? Existuje pro vás volitelný kompromis? A pokud ano, proč ho přesto nevolíte?
Podobně bychom se mohli zeptat voličů ANO. To tam není nikdo jiný, koho by šlo volit namísto politické divize Agrofertu? Proč jste radši nevolili ČSSD? Nebo KSČM?! Jo, aha. Ono vlastně už teprve na levici není koho volit. Levicový volič, pokud není nenapravitelný snílek o lepších zítřcích a nevolí Zelené nebo dost liberální a pragmatický na to, aby volil třeba Piráty (které následně volební systém nešťastně zadusal do země a ponechal jen čtyři poslance), prostě nemá vitální volby než hnutí ANO.
Kde má ANO své NE?
Aby hnutí ANO padlo, musí se stát některá z určitých věcí. Hnutí přijde o voliče nebo o politickou podporu nebo se rozpadnout zevnitř. Lze předpokládat, že pro poslední možnost je v organizaci silně soustředěné kolem jedné osobnosti potřeba jedné ze skutečnosti předcházejících, tj. volební nebo politický neúspěch. O politickou podporu pak asi jen tak nepřijde, komunální volby totiž ukázaly, že v mnoha místech je vlastně nemožné, nevhodné, nevýhodné z více nebo méně sobeckých či relevantních hledisek skládat většinu v zastupitelstvu a radu bez koalování s ANO. Konkrétní příklad Brna a jeho vybraných městských částí také poukazuje na ty méně šťastné důvody, kdy se do stoky nepokrytě namočí pro zištné a trestně stíhatelné důvody společně SPOLU a ANO. O něco nejspíše podobného se chtěla obě uskupení pokusit též na magistrátu v Praze, což jim ale bylo zabráněno překvapivě nezdolnou morální integritou jediné osoby.
Zbylá varianta, že ANO přijde o elektorát, je v současné chvíli též nepravděpodobná. Není tu dost silná, přesvědčivá a voličům ANO líbivá alternativa. Stejně jako těžko vyroste alternativa spílaným korupčníkům a kmotrům z ODS, dokud její voliči nezmění taktiku a nebudou se ohlížet po především morální než jiné shodě s voleným subjektem. Je otázka, proč právě u voličů současných vládních stran tak ceněná morálka, hodnoty, slušnost a demokracie nezvítězí nad jinými důvody. Jakými vlastně?
Myslím že prakticky třídními. Po čtyřiceti letech devastace české společnosti, přírody a po izolaci tuzemska od vnějšího dění na západ od nás jsme na pojem „třídy“ raději nejspíše zapomněli. Přitom jde o neopomenutelný znak, který je třeba ve společnosti rozlišovat, třeba právě proto, že se zdá napomáhat vyložit důvody pro chování českých voličů, jak nyní leží a běží. Není tomu ostatně tak jen u nás. Kupodivu nesourodá je historie mnoha obyvatel sociální a ekonomické periferie Francie, kteří dříve věrnými voliči komunistické strany se stali dneškem věrnými Marine Le Pen. Nikoliv, ne vždy potenciální elektorát levice volí sklon doleva, ostatně úspěchy amerických Republikánů jsou toho třeba příkladem. Nakonec ani volba hnutí ANO není třídně vždy výhodná a jde častěji spíše o gesta typu rozházených bankovek zapomenutým skupinám v Česku, jako jsou chudobou relativně stiženi senioři, než o vnitřně konzistentní a autenticky prosociální program, což není znát jen ve strašení uprchlíky nebo pobírajícími sociální dávky, ale také spoluúčastí na tzv. zrušení superhrubé mzdy, a vůbec všeobecně nelidské pracovní podmínky, ve kterých jinak nelze říct než že Babiš vykořisťuje zaměstnance na nižších pozicích ve svém monstrózním podniku.
Česká abeceda (ne)úspěšných?
Pakliže se chceme posmívat zaslepenosti příznivců „estébáka“ Babiše, pak si nejen lžeme do kapsy, poněvadž má kariérní dráhou blíže devadesátkovému zpronevěření nežli osmdesátkové normalizaci, ale taky protože sami volíme často prostě podle povrchních návnad typu „západní hodnoty“, „slušnost“, ale též více vypečené jako „nezvýšíme žádné daně“ (kromě DPH) nebo „už nikdy žádný lockdown“ (za což se pochválíme se stejnou zásluhou, jakou aktuálně máme na vymýcení dýmějového moru). Že se za nimi skrývá řada manipulací, triků, obelhávání, kšeftíků, vše nějak až příliš často blíže „východnímu“ Orbánovi nebo Kaczyńskému než západním politickým vzorům – to cynicky přehlížíme, jako by zapomínáme, překousneme, možná vlastně ani doopravdy nevíme.
Je nutné se smířit s faktem, že současná vláda je bez ohledu na mnohé obtíže, které její program obnáší a bude zátěží pro budoucí establishment, prostě bezpečnější kotvou v rozbouřeném moři evropského konfliktu, který není po sítích ani v parlamentech, ale raketami a drony. Není vládou chaota a impulzivního vřešťana, ale navenek uhlazeného a klidného profesora. Nedělá prudké obraty kolem vlastní osy ani otočky hlavou vzhůru, jako když se podobny orloji otáčely a zas odcházely postavy ministrů zdravotnictví. Navzdory vnitřním euroskeptikům a stoupencům tvrdšího než vhodného konzervatismu se drží bezpečně proevropského a liberálnědemokratického kurzu. Bylo by tohle možné očekávat od další Babišovy vlády? Nestačilo už jedno „best in…“?
Tak či onak je vrcholně nevkusné po šaškárně v pražské komunální politice, po klaunských výstupech všech Skopečků, Vondrů, po zlodějinách rodiny Zajíčkových, po kšeftech Vaňkové a spřízněných bratří ze stoky, po úrovni politické kultury devalvujících Topoláncích nebo Nečasech či více Kremlu než Bruselu blízkých Klausech se tvářit, že jsme někým lepším. Že bydlení ve městě z nás dělá někoho skoro automaticky lepšího. Že Praha musí zvítězit nad nenávistí ve vsi. Že Babiš je špatný kandidát, protože bude jazykem Čechoslovák stejně jako Husák (ach, ta dekomunizace…). Že lidé v Sudetech jsou nevyhnutelně vykořenění, hloupí, nevzdělaní, beznadějně a idiotsky frustrovaní a nevím, která další přízviska nebo přívlastky pro ně lze vymyslet. Třídní zájem o malé daně, malý stát totiž ve skutečnosti v nás jako „Česku A“ vyhrává proti zájmům o deklarované hodnoty, stejně jako vítězí bezpečí pro sociálně znejistělé v „Česku B“ nad objektivními přečiny a nekompetencí.
A zůstává nakonec i otázka, kdo tedy vychoval voliče Andreje Babiše k tomu, aby přijali za vhodného kandidáta na hlavu státu někoho takového. Poté, co uplynuly dekády vlády KSČ a chýlí se stejně dlouhý úsek dějin, kdy bylo již po této vládě, zbývá tající máslo na hlavě všem klausismům a zemanismům, které si rozdělily nevkusně českou politickou scénu i debatu a následně se částečně úspěšně i neúspěšně snažily ztrátu kontroly kompenzovat méně či více úspěšnou spoluprací s jejich nechtěným potomstvem.
Babiš není příčina, Babiš je důsledek. A Pavel není Černým Petrem, ale příležitostí.
Skutečné příčiny leží v třídnosti české společnosti.
PS: Kdo myslíte, že rozvinul v prostém člověku babišovského venkova tento narativ?
