Ve stínu světové krize bezpečnosti, klimatu a výživy se odehrává pro někoho vzdálený a třeba podružný boj. Jenže není. Zatímco někteří bijí na poplach před revolucí ze západu nebo regresí z východu, v místnosti je s námi slon reakcionářské pravice, napojený na obě světové strany. Je průnikem toho nejhoršího, co mohou zmíněné vlivy nabídnout.
Světem hýbe útok Ruska na Ukrajinu. Prudká krize strhla mnohé zástěny a odhalila tak drolící se spáry a nečekaná spojenectví. Jestliže ještě minulý rok bylo přijatelné pro konzervativce obdivně hledět k autoritářskému režimu Viktora Orbána, je s tím konec. Pokud se Unie dlouhodobě pře s Polskem o povahu jeho členství a právního státu, ten samý členský stát aktivně pomáhá zvládat nápor utečenců z napadené země. Dokud vlivný exportér fosilních paliv jako Rusko nepřikročil k agresi, zdál se být mnohým urychlený odchod od uhlí a zemního plynu spíše rozmarem západní Evropy a politickým rozhodnutím, více než pragmatickým řešením nejen klimatické, ale i geopolitické krize.
V nouzi poznáš … přítele?
V americké politice ozbrojený střet na východě Evropy dokonce přinesl nevídané shody mezi oběma stranami plně dominujícími všem vrstvám státní moci. Přestože mezi Republikány i Demokraty najdeme skeptiky nebo kritiky pomoci nabízené Ukrajině, celkově má v Kongresu prezident k ruce zákonodárce vládní i opoziční. Stejně jako v případě pozitivního přispění Polska k řešení uprchlické krize v Evropě nebo blokování dalších sankcí vůči putinovskému režimu tím orbánovským ale nesmíme zapomenout na ostatní reálie, které dotčené účastníky zahrnují.
Jednoduše nemůže bezvýhradně platit, že přítel mého přítele je můj přítel a nepřítel mého přítele mým nepřítelem. A už vůbec nikoliv, že košile je bližší než kabát. Snad se poučili jak fanoušci radikální levice, jejíž část se z protiamerického sentimentu nebo studenoválečné mentality ještě neprobudila a hází vinu za ukrajinský masakr (taktéž) na USA nebo NATO, tak příznivci tvrdých konzervativců, kteří si doufejme uvědomili, jakou roli hraje ruská propaganda a Putinem prosazované zpátečnické hodnoty v dění nejen ve střední Evropě. Že jednoduše nelze aplikovat prosté šablony, ať se skví pacifismem a antiimperialismem nebo tradiční společností a právem silnějšího.
To, že dnes a denně řešíme více akutní a významná témata, není důvodem k ponížení těch ostatních na něco zbytného, rozmarného, co počká. Naopak je důležité udržovat všechna sloužící prevenci a budování opaku ukrajinské tragédie a ruského imperialismu. Hrubé pošlapávání lidských práv i samotné lidskosti má své příčiny a jsou faktory, které když přehlédneme, oslabují zábrany před takovým děním.
Jeden ze zásadních bojů, který navzdory tvrzením našeho předsedy vlády není radno uklízet do šuplíku, je jak boj o polský právní stát, tak v témže státě boj o práva žen. Nevede se jen tam.
Šílenství podle Margaret Atwood
Spojenými státy otřásly uniklé odstavce z rozhodování Nejvyššího soudu o federálně zaručeném právu ženy na provedení interrupce. Soudem řešená aktuální kauza, jež postoupila v hierarchii justice až na samý vrchol, může proteklých informací zvrátit desítky let starý rozsudek Roe v. Wade, který poprvé znemožnil plošné zákazy a omezení dostupnosti umělého přerušení těhotenství. Pokud rozsudek padne, jednotlivým státům to rozváže ruce ke zpřísnění zákonů o interrupci dost na to, aby mohlo dojít k totálnímu zákazu jejich provádění s trestní sazbou při poskytnutí služby. Doslova ze dne na den se zmíněným přebitím původního rozhodnutí uvedou v platnost hibernující normy těch amerických států, které musely kdysi ustoupit federálnímu právu rozhodnutím ústavního soudu.
Jinde se s rozmrazením původních zákonů nespokojí a připravují tvrdší, vyplývající ze vnímání lidského zárodku jako rovného narozenému člověku. Například Louisiana se chystá návrhem ve státní legislatuře překvalifikovat ukončení těhotenství jako vraždu. Další politici se zas nebrání myšlence interrupce zakázat rovnou na federální úrovni, doslechneme se dokonce o zvýšené kontrole nad přístupností hormonální antikoncepce.
Politickým hybatelem v tomto dění jsou Republikáni, počínaje dlouhodobým zastáváním pro-life stanoviska, dále prezidentem Trumpem, který jmenoval dost soudců dostatečně konzervativních na to, aby se instituce převážila ve prospěch stanoviska, konče konkrétními zákonodárci a guvernéry této strany, kteří zmíněné příklady zákazů a sankcí připravují či již dříve uvedli v platnost.
Kruh bezpráví a dějin
Myslet si, že jde o nějaké vychýlení z dějin, by ovšem bylo zavádějící, či přímo mylné. Osudový Roe v. Wade vznikl až v roce 1973. Dodnes jsou pamětnice, které trpěly stavem před, oslavily stav po Roeovi a děsí se znovunavrácení do výchozího bodu. Stejně tak je dosud naživu mnoho pamětníků boje o občanská práva Afroameričanů, třeba segregaci ve školství prohlásil Nejvyšší soud za protiústavní v r. 1954. Vzdor vůči segregaci na autobusové lince v Alabamě, který proslavila hlavně Rosa Parks, trval v letech 1955–56. Rasová segregace probíhala na Jihu zcela běžně, státy si pomocí tzv. „zákonů Jima Crowa“ udržovali po prohrané občanské válce existující bílou nadřazenost. Podle vaší barvy kůže jste museli vybrat čekárnu na nádraží, vchod do prodejny, sedadlo v autobuse, školu pro vaše dítě, váš hlas taktéž nevážil stejně jako ten příslušníka bílé majority. Nakonec ale ani právní norma neznamená spásu, třeba světoznámá fotografie eskortu černošské dívenky, Ruby Bridges, dnes sedmašedesátileté, chránící ji před rozzuřeným bílým obyvatelstvem při odchodu ze „smíšené“ školy, vznikla až v r. 1960. Přímé dopady a kolaterální škody napáchané takovou politikou se napravit jen tak nepodaří, a nejen vlivem přetrvávajících nálad části americké společnosti.
Legitimizovat takové smýšlení si dovolují dodnes vrcholní politici. Ani nejradikálnější extremisty, třebaže ryzí neonacisty, není možné stíhat, dokud nepáchají na někom politické násilí. Že násilí specificky ovšem páchají šířením nenávisti, předsudků a lží, jednak zakrývá všeobecná svoboda slova, jednak svých příznivců si takové výroky najdou dost. Se lží nelze diskutovat, pokud lhář vede svou řeč, aby přesvědčil, nikoliv protože je přesvědčen, načež jej můžeme dovést k prohlédnutí.
Pakliže některá ze stran láme prkna jeviště, pálí kulisy, kostýmy a scénáře, nejde o rovný politický boj. V hořícím divadle nelze funkčně hrát „fair play“, vyčkávat či být pasivní. Tak rozbitý stát si žádá bohužel bojovat navzdory vlastním pravidlům, pokud chcete uchránit, kvůli čemu jste ony normy ukotvili a chránili. Ritualizace prosazování vlastních zájmů politickou soutěží se začne proto obracet v lítý boj.
Ne, „rule of law“ nestačí
Právní stát totiž nakonec není samospasný, potřebujeme i širší rámec, nepsaná pravidla chování. Když padne princip, že je nepřijatelné mít za prezidenta nenávistného hulváta, jestliže si necháte nominovat na boj o sněmovní křesla šiřitele nebezpečných konspiračních teorií podněcující k násilí, pakliže dál tolerujete vliv toho samého hulváta, který dovedl zklamané voliče po své prohře až k boji o budovu Kapitolu a výsledně pravděpodobně i životy zákonodárců – pak nelze očekávat, že vás zachrání nějaká ústava, ať tisíckrát stvrzená a nastokrát čtená tam a zpět. Nutno je vždy ctít hodnoty, na kterých celý systém stojí, do těch zasahovat znamená riskantní, byť někdy přínosný krok, obecně je však třeba hodnoty bránit před svévolí.
Tím hůře, pokud vaše změny hodnot nevedou k rozšíření práv zrovnoprávněním, ukončením diskriminace či výjimek beze smyslu. Lidská práva nejsou koláč, ale pokud jsou vzájemně v konfliktu, pak ano. Proto guvernér Floridy podepisuje vskutku konec svobody vzdělávání, když zamezují dětem ve škole slyšet o sexuálních menšinách. Proto je omezení práva volit špatně, když není kompenzováno ke zachování rovného přístupu.
Je skoro až slepé a trošku zvrácené, vnímat dnešní Spojené státy americké komplexně, jaké doopravdy a objektivně jsou, a zároveň je stále mít za maják lidské svobody, demokracie, práva. Zatímco evropské státy se mukami dějin probojovaly ke kompromisům pevných institucí, rovného práva, občanských svobod, sociálního zabezpečení a otevřené ekonomiky, americký hegemon se hroutí pod tíhou nekompromisního politického boje, kdy jakkoliv nedokonalou praxi amerického státu zatlačují fundamentalistické výklady křesťanské nauky, ideologie bílé nadvlády a pojetí násilí jako legitimního politického nástroje.
Právo nenávidět práva?
Cílem ultrakonzervativních sil v USA není nastolit archaická pravidla, která lze při vašem nesouhlasu nedotčeně trpět, nýbrž jednoznačné omezení vůle jedince. V současných Státech můžete ke smrti nenávidět interrupce, můžete nesnášet Afroameričany, můžete vždy volit Republikány, ale taky zcela naopak. Fantazie pravicových radikálů by však vedly k nemožnosti se volně rozhodnout, protože rozhodnutí či ideje, které držíte a nikoho fakticky neohrozí, na rozdíl od jim vlastního rasismu, homofobie, transfobie a pocitu nadřazenosti bílé rasy, jsou podle nich nepřípustné.
Sami programově razí netoleranci odlišnosti, byť se mohou jako jiní radikálové odvolávat na „svobodu slova“ nebo „volnost vyznání“ či „právo na názor“. Pakliže můj názor je v rozporu s udržením volného pole názorů či vyjádření druhých, ujídá koláče ostatním, dokonce je zakazuje do budoucna péct a bere si na recept monopol výkladu. To přesně je příkladem, kdy nesmíme sami podlehnout hrubému přiřazování forem a uznat hranice občanských a lidských svobod a práv, pokud by jejich projev ohrožoval svobody a práva samotné. Tedy to, co americká ústava neuznává.
Z mnoha důvodů jsou ale tak rozdílné Spojené státy tolik blízké nám v Evropě. Tragikomické je, jak moc jsou iracionální a fanatické výklady skutečnosti z hlav tvrdých konzervativců v USA blízké těm, které motivovaly ruskou oligarchii k podniknutí krvavého napadení ukrajinského souseda. Stejně jako mýty o velké Rusi zryly životy vojáků těla slovanských bratrů a sester, stejně mýty o záchraně bílé rasy, amerických dětí, křesťanské kultury rozbily americkou demokracii.
O čem mluvíme, když o debatě
Nechci tímto ani bagatelizovat podobu války nebo naopak přehánět skutečnosti amerického státu. Chci zhruba porovnat iracionalitou tak blízké hegemony světového dění, abychom spatřili ty souvislosti, které běžně nevnímáme. Můžeme řešit svátost manželství jako mezi mužem a ženou, lze diskutovat morálnost interrupce nebo etiku skončení života, je možné upravovat kurikula co největším očištěním od specifických názorů či naopak je co nejvíce jimi zanést spolu s naukou, jak názory přebírat a posuzovat. Ale nelze přijmout, že homosexuálové jsou podřadní heterosexuálům, protože jejich jednání je hřích. Nelze přijmout, že transgender děti v USA končí na ulici po odmítnutí rodiči, není možné tolerovat, aby tolik transgender barevných žen bylo v Americe zavražděno z nenávistného odporu a nepřijetí. Nemůžeme přecházet, že někdo se ohání ve třetím miléniu pseudovědeckými tvrzeními, eugenikou a bohem, dávajíce to na roveň vědě, sociologii a člověku.
Lze diskutovat, jestli je lepší nahradit fosilní zdroje jen obnovitelnými zdroji nebo přidat jaderné reaktory nebo plynové elektrárny. Nevyhnutelně je rozumná debata nad tématem, jako je výše sociálních dávek nebo aktivismus žáků ve vztahu ke škole jako apolitické instituci. Můžeme řešit, kdo a z jaké organizace má radit ministrům české vlády. Pokud ale je doktor provádějící přerušení těhotenství ve fázi gastruly vrahem člověka, Demokrat pedofilním kanibalem, černoch podčlověkem, homosexuál chorým s nutností léčby konverzní terapií, sociální stát komunismem a protiuhelný aktivismus zralý na přejetí rypadlem, pak se vymykáme mezím, které lze a je nutné v ukotvené a racionální debatě vytyčit.
Rudá záře je nad pásmem Apalačského pohoří, nížinami řeky Mississippi a Západní Virginií. Brzy nejspíše i nad Kapitolem. Co že je rudá z jiných důvodů jako ta nad Kremlem a Donbasem, třebaže je rudá odlišně než totalitní rdoušení Československa. Upřednostnění ideologie před fakty je tím skutečným ohrožením, které je věčně platné a které nikdy nesmíme přehlížet. Zvláště pokud se tváří jako nějaká spása, svoboda, změna.