„Všechno je tvůj problém,“ by se dalo označit za hlavní motto zastánců nesmlouvavé ruky trhu, zarputilých bojovníků za svobodu jednotlivce, a vůbec se tak dá popsat zásadní součást našeho diskurzu. V době světové pandemie se ale možná bude chtít mnohým dodat: „Tedy – pokud to není i můj problém.“
Je docela jedno, o čem se bavíte. Zda o nízkých mzdách. Špatném vzdělání. Drogové závislosti. Příšerných podmínkách bydlení. Exekucích. Vždy si za to mohou dané osoby samy. Od zhmotnění příčiny v genetické informaci po uznání, že jde o svobodnou vůli, lépe řečeno špatné rozhodnutí, za které, přeci, nutně musíme každý pykat.
Zdá se mi, jako kdyby si kritici těch v sociálním vyloučení neuvědomovali, že podstata této segregace a nízké kvality života nespočívá ve spravedlivém trestu, natož v přirozenosti příslušníků této nejnižší společenské třídy. Lépe řečeno, osoby žijící v takovém marastu nejsou přeci tolik vzdálení nám ostatním, poněvadž do obdobné situace se můžeme dostat leckdo, že?
To poslední není samozřejmě tak jednoduše nezpochybnitelné. Skutečně totiž záleží, v jakém prostředí žijete či do jakého jste se narodili. Podstatou samozřejmě není nevhodná sekvence nukleových kyselin, nýbrž faktory sociální, způsob, jakým jsme byli vychováni, jaké vzory jsme v rodičích a jejich problémech a radostech měli. Roli sehrává i to, co nám doslova bylo odkázáno, zda máme či nemáme majetek, zda máme po ruce telefonní číslo na přátele ve vyšších kruzích, mezi intelektuální vrstvou, kteří dokážou v případě nesnáze pomoci, poradit. V našich životech je podstatný tedy nejen finanční, ale i sociální kapitál. Pokud vlastníte dva činžáky po otci, který ale byl alkoholik stejně jako vaše matka, není divu, že může nastat situace, kdy propijete oba domy, pak vlastní zaměstnání, důstojnost a nejhůře i zdraví a život. Jestliže jste samoživitelka s třemi malými dětmi v dluzích, ale váš bratr je právník a kamarádka dělá v sociální oblasti, budete mít těžké vyjít se skromným rozpočtem, ovšem oba vás mohou nasměrovat k oddlužení a té nejlepší cestě za jistotami.
Zastánci individuální svobody takřka bez hranic by mohli namítnout, že takhle to dopadnout nemusí. Jistě že ne. Důležitý je i faktor osobní odhodlanosti, vůle. Nelze se ale omezovat jen na něj. Vlastně důsledně popsáno – nelze pominout ani somatickou stránku věci, pakliže uznáme, že vystavení toxickým látkám v dětství narušuje kognitivní schopnosti a tím spíše motivuje k delikvenci.
Každý máme své místo?
Na skutečný kámen úrazu v protiargumentaci ale můžeme narazit právě tehdy, kdy zjistíme, že druhá strana tyto výroky nepřijme tak snadno. Jádro pudla se totiž skrývá v našem vlastním postoji k otázce uspořádání lidské společnosti a místě individua v ní. Nemohu úplně souhlasit se všemi zjednodušeními v odkazovaném videu. Jako ilustrace problematiky ale vystačí. Pakliže je hierarchie společnosti základním východiskem našeho uvažování o ni, pochopitelně si nepřejeme zásahy do její podstaty. Důležité zde podle mě ale je poznání, že děsivé je na oponování nehybné hierarchičnosti pro její zastánce právě fakt, že by se mohli propadnout do nižší úrovně této struktury.
Zde se ale asi motáme v kruhu, říkáte si. Proč bychom měli někoho nabádat k uvědomění si hrozby propadu kamsi do hlubin, když pro individuální schopnosti a vůli se nic takového stát nemusí, a vlastně by ani nemělo?
Za současné situace to ale právě může přestat být pro mnohé tak snadná odpověď na vše, co se týká nerovnosti. Prožitek je vždy silně motivujícím činitelem v našich postojích. Stejně jako se v děsu ze ztráty jistot mnozí uchýlili do náruče snadných vysvětlení poskytnutých konspiračními teoriemi, může se nemálo obránců přísně hierarchické společnosti a odmítačů nástrojů a cest k rovnostářštější společnosti ocitnout tváří v tvář nebývale silné hrozbě.
Je zajímavé, jak lehce se mohou naše životy převrátit vzhůru nohama. Takových časů v dějinách bylo. A uvědomovali si tehdy co nastane? Jak se evropské mocnosti uklidňovali představou krátké války, která nakonec přerostla v první globální konflikt s brutálním průběhem i dopady. Jak jsme v devadesátých letech uvěřili vítězství tržního prostředí a liberální demokracie, avšak fukuyamovský konec dějin nakonec vzal za své.
Chtít nehybnost společenského vývoje je stejně nesmyslné jako uvažovat nad rovnostářskými snahami jakožto synonymem pro „sociální inženýrství“. Nikoliv, řídit společnost nikdy nelze jen na úrovni jedinců, protože výkon hromady jedinců je více než součet produktů jejich činnosti. Nežijeme v soukromých vesmírech, jež se netečně potkávají. A je možná nakonec dost podivné rezignovat na tento fakt a snažit se udržet společnost ve vědomí nutného zachování nedotknutelnosti čehokoliv, co jedinec drží a opanuje, ať to komunitu jedinců, všechny stojí cokoliv.
Já padám, ty padáš, všichni padáme
Pandemie covid-19 vpadla do našich životů náhle. Vzdálená hrozba „čínského viru“, jak mu někteří posměšně říkali – a říkají – se náhle ocitla zničehonic před našimi branami, a pak i vstoupila dovnitř. Co bylo někde daleko jako ghetta, zablešené ubytovny plné štěnic a exekutor klepající na dveře je náhle pevnou součástí každodenního života. Je naprosto jasné, že důsledky pandemie, nutně nikoliv jen zdravotní a žádající oběti na životech, dostanou nemálo spoluobčanů, někoho z nás, do existenčních potíží. Pomiňme teď, jak se s tím „stát řízený jako firma“ vypořádá. Soustřeďme se chviličku v úvahách nad tím, zda to nakonec není to, co jsme chtěli. Manažeři v rukách opratě technokracie, každý z občanů svůj život v hrsti. Jen nepřekvapivé je potom, že v souladu se sobeckou podstatou managementu výdělečného podniku jsou lidé obětováni nikoliv vyšším cílům, které zakládají na udržení společnosti a tím i svobody, ale vlastnímu prospěchu a výdělku. Padni komu padni.
Takže než se začneme ohánět, jak si někteří měli našetřit na zlé časy, jak je propad do chudoby důsledek vlastní lenosti, neschopnosti, rizika podnikání či nedostatku štěstí, dejme si pozor, aby nedopadla ona neviditelná pěst i na naše hlavy.
Padneme kam padneme. I ty můžeš být lůza. V ekonomice bez záměrného zásahu je záměrem právě ta absence takového zásahu.
Je libo přirozenou nerovnost? A dáte si k tomu hranolky, anebo rýži?