Jedním z konstitučních prvků primitivního antikomunismu je fakt, že jako novodobí komunisté se chovají nejvíce právě jeho hlasatelé.
Světová historie se skutečně nezakládá především na materiálních vztazích a možnostech. Dějiny nejsou jen třídními střety, a už vůbec nemají jasné směřování. Zároveň se musí uznat velký podíl, který materiální zázemí na lidském smýšlení jednoduše má. Jinak si lžeme sobě do kapsy, když na materiálním zabezpečení přitom nutně musí záležet všem z nás.
Není náhodou, že v dobách hospodářské krize, bídy a válečných traumat vyrostly na masové podpoře totalitní režimy nacistů a komunistů. Je to akutně žitá realita, hmatatelná tíživostí s širokým dopadem na všechny, bez ohledu na jejich vzdělání, sociální kapitál, povolání nebo názory. Dává vlastně smysl, že za normalizace se zásadní část lidového odporu ke vládě KSČ zformovala na ekologických protestech. Nejde jen o vlastnictví a živobytí, ale také prostředí k životu. Když posloucháte blbé žvanění v televizi, neudusíte se. Když rostlině pustíte propagandu z rozhlasu, nechcípne. Na severočeský vzduch zamořený nejen pálením hnědého uhlí ale poumíraly celé lesy v Krušných horách a předčasně zemřelo mnoho lidí. V komunismu se dá dýchat. Znečištěné ovzduší ale bere dech, zdraví i životy.
Je paradoxní, jak moc pohoršily část veřejnosti výroky již bývalého děkana FF UK, Michala Pullmanna, že se občané částečně podílely na komunistické nadvládě v Československu. Přitom je jasné, že bez tlaku zdola by nedošlo třeba ani k dnes oceňované změně režimu, byť už značně korodovaného.
Neuspokojivé životní podmínky a prostředí nejsou ale vše. To protože vám může být bráněno mnohé známky takového stavu zahlédnout. Politická moc skutečnost nebo vlastní vykonávací procesy skrývat, překrucovat, předstírat. Nejen objektivně v rovině matérie, ale také idejemi. Ideje mohou být hnacím motorem, jako třeba když obyvatelé Ruska, nepředurčeného materialistickým marxismem k revoluci, dosáhli jako první totální moci komunistů. Idea diktatury proletariátu vyhrála nad materiálním světem zbídačeného Ruska. Velké myšlenky mohou tvořit trámoví, ale nepostavíte střechu, když nemáte základy. Příslib dobrého bydla nebo uspokojení bazálních potřeb je jednoznačně a srozumitelně silnou motivací v rozhodování se, komu nebo čemu dám přednost či co zvolím.
Tento fakt ale opomíjíme, a tak přichází na řadu aspekt politické ideologie, pomocí níž si přetváříme obraz světa promítaný do našeho vědomí tak, aby tvořil oporu vlastnímu já, sebehodnotě, vědomí vlastní účinnosti a všem těmto věcem.
(Ne)vyřčené mýty a pravdy
V naší zemi proto můžeme žít jeden velký mýtus. Tím zásadním, zastřešujícím všechny ostatní, ale není na jedné straně slepá víra v Havlův odkaz a pálení svíček na Národní, na druhé volba miliardáře, kterému dělá potíže i prostá srozumitelnost slovního projevu.
Tím mýtem je domněnka, že jsme překonali politiku tříd, respektive politiku jako hájení třídních, více materiálních než hodnotových zájmů. Snad to není ani mýtus, jen nevyřčený motiv našeho smýšlení, volby a reakcí. Vytáhnutím na světlo mi nejde o rozpoutání třídního boje, nýbrž odhalení přetvářky, kterou tu konstruují především ti, kdo se považují za voliče idejí. Tací, kteří se diví či cynicky pokrčí rameny, když se dozví od voličů hnutí ANO, že Babiše volili kvůli zvýšení důchodu nebo dobré ekonomické situaci obecně. Je prý důkazem hlouposti, že volí politika, který přidá na důchodu, slíbí záchranu vlastní mobility v podobě staré škodovky s děravým filtrem, který ubrání mou rodinu před hordou nebezpečných barbarů. Nic z toho se přeci neděje, zelené šílenství nehrozí a uprchlíci jsou už dávno passé.
Přitom jestli něco poslední sněmovní volby ukázaly, tak nikoliv že pražští voliči nebo liberálové jsou blbci, nikoliv že vesničtí balíci a důchodci jsou blbci, to protože ti a druzí volí toho nebo onoho. Ale že jsme blbci asi úplně všichni.
Už roky se diskutují chronické obtíže české společnosti. Vysoká exekvovanost, nerovný přístup ke kvalitnímu vzdělání, příliš selektivní školní systém, nízké mzdy, obchod s chudobou, nedostupné bydlení vč. toho nájemního. Tyto otázky přeci musí být liberálním voličům s větším přehledem o dění, snad jasné jako minimálně existující a relevantní. Ať je naše řešení jakékoliv, stále zůstává problém, z čeho se mají lidé s nedostatečnými příjmy dobře najíst, jak zaplatí dětem bez obav školní výlety a letní tábory, kde naberou širší znalostí než dá zanedbané školství na české periferii. Tyto a mnohé další otázky nejsou passé, a to docela objektivně. Jestliže se podíváme ale na vítěze voleb, reálně jsme nemohli snad volit se zájmem o řešení těchto otázek.
Daná témata neoslovují vlastně vůbec, s jejich záznamy hlasování a vlastních postojů k problémům je přeci jasné, že koalice SPOLU odmítá tyto věci brát vážně. Je jasné, že dvě ze tří koalovaných stran mají často moc blízko spíš k Polsku, Maďarsku a Trumpovi než Bruselu nebo silně liberální demokracii Západu. Prokazatelné, že raději podrží exekutorský špinavý byznys nebo dále si od těla tematiku násilí na ženách, lidských práv ve státech V4, jak nesmyslně blábolili o rozvolňování pandemických opatření, když zdaleka nebylo vyhráno.
Tři králové postkomunismu
K popisu daného paradoxu z jiné stránky, vezměme si tři dosavadní prezidenty České republiky. Jestliže mám vybrat příklad „odkazu Václava Havla“, budiž jím jeho novoroční projev v r. 1990. V něm konfrontoval československé občany s realitou. Nedostatkem mravnosti, kterou ale uměli lidé zvednout ze země při pokojné revoluci. Nedostatkem spravedlnosti pro vězně, kterou ale chtěl se soucitem ostatních vyřešit masivní amnestií. Kritizoval soudružské nedívání se z oken letadla na zemi promořenou uvadajícím těžkým průmyslem. Varoval před nechutnostmi předvolebních bojů. Druhý z našich prezidentů stál u založení a vedení strany, která se dnes odvolává obecně na hodnoty první hlavy státu, avšak když se podíváme na jeho postoje k otázce životního prostředí nebo na vlastní dílo prezidentské amnestie, nacházíme leda pravý opak hodnot, které vedly humanistu Havla. U sociální spravedlnosti, pokoře, toleranci narážíme záhy na nepropustnou bariéru asociálního neoliberalismu 80. let, narcismus nebo kupříkladu homofobii. A Miloš Zeman? Ten je ostře prostou adaptací elitáře pro dolních deset milionů. Ale kategoricky vzato – neúcta nebo absence respektu k odlišným postojům, lhaní, manipulace, špinavé triky v politice, v tom si přeci Zeman a Klaus jsou po celé roky tak blízko, jako byli při uzavření opoziční smlouvy. Problémem je, že ďábel, který o sobě říká, že není, nesmrdí mnohým z nás jako ďábel, který schválně prdí nahlas. Hrajeme na banální masky politického divadla, důležitý je ale skutečný čin, charakter hrdiny a charakter činu. A v tom si Klaus se Zemanem mohou podat docela snadno ruce bez uzardění.
Jiným příkladem budiž kauza lithia z roku 2017. Pomohla Babišovi vyhrát, nikdy jsme pak už tento kov neviděli, stejně jako po posledních volbách ČSSD ve Sněmovně, kterou kauza tehdy pomohla položit na lopatky. Z nich se již nezvedla a mistrovským finále bylo tiché a ledabylé vyklizení pozic po prohraných volbách. Z nejstarší tuzemské strany zbyla jen kostra, z posledních sil vezoucí ty z nejvyšších pater politiky, kteří beze slova opustí potápějící se loď. Zbytek nechť si ohlodají menšinoví liberálové v čele s Michalem Šmardou.
Otevřeně lhali a manipulovali ve volební kampani ale i politici SPOLU, speciálně se vyznamenává ODS, která rovnou navázala v natrénovaném ostřelování pirátské vlajky, aby znovu, byť skrze dost plytkou pro-motoristickou kampaň, získala pod sebe hlavní město. Nikoliv vlastním plánem, ale jen pálením na soupeře se celému SPOLU podařilo mistrně narušit zpočátku liberálně osvěžující, středový program, aby se z něj stála trouchnivá bárka náhodných omluv a výkřiků, a nakonec potápěná šoupáním nohama u prvních neoliberálních škrtů nebo takových tradičních kejklů české pravice, jako je opětovné nominování lidí typu brněnský kmotr Pavel Blažek, obránce exekutorů Marek Benda nebo dítě IVK a Ševčíkovy FNH VŠE Jan Skopeček. Piráti se zmohli na menší „zděšení“, možná ale tušili, že by je následně demokraticky a slušně leda tak zablokovala na Twitteru Jana Černochová nebo si s nimi tak gentlemansky vytřel místo, kam slunce nesvítí, sám Petr Fiala. Podobně jako to udělal s výzvou Milionu chvilek, aby zaujal postoj k nominaci právě jmenovaného Pavla Blažka. Bohužel namísto dalšího odporu stateční obránci demokracie zatím pokračují leda v láteření nad dalším vydáváním Babiše spravedlnosti. Ani zde se pozitivní „požadujeme“ proti „nechceme“ a navíc férově, padni komu padni, dlouho neudrželo.
Volba anti-změny
Lze doufat, že si akrobacie současné vlády všimnou dříve než za milion chvil. Představují přesně to zakrývání si očí liberálních českých voličů před realitou. A to jak té známější, že velká část Babišovy opozice nebyla schopná ani ochotná nabídnout skutečně funkční a propracovanou alternativu – tak rovněž méně známé, totiž že sami tito voliči hlasují pro toho, kdo zastává jejich vlastní, ale materiální zájmy.
Na tom není samo o sobě nic špatného. Proto také z toho nedělejme něco zlého ani u Babišových voličů! Tak či onak, ideje nás nakonec asi nezajímají, pokud ano a vzdali jsme se volby jiných než staronových obličejů SPOLU, pak jsme asi naletěli snadno na manipulující kampaně před volbami, jen jejich cílem nebylo lithium ČSSD, ale levičáctví Pirátů.
A pokud nás prostě ideje opravdu nezajímají, pak je pro nás více třídní politika, kdy třeba volíme pro nesmyslné, ale vytáčkami obhájitelné snížení daně z příjmu. Kdy volíme risk, že se proškrtá sociální stát, který už teď špatně funguje a je podprůměrně financovaný. A jako někoho, kdo kritizuje lidi žijící v zanedbaných regionech skrze jejich přístup a volbu, by nás to přeci mělo zajímat. Rozum jde pryč, hlavní je se mít dobře. Pochopitelný imperativ, ale nelze stavět na tom, že proti němu bojujeme, když si ho sami vlastní volbou minimálně v důsledcích, ne tak těžce dozírných, hájíme. A natož ze sebe dělat někoho morálně na výši.
Poslední dobou zahýbala sebejistotou liberálnějších voličů kvapné dohodnutí se s Polskem ohledně dolu Turów. Pryč s racionální zelenou politikou „bez ideologie“, pryč s hájením národních zájmů, pryč s ústavní ochranou vodních zdrojů, nezajímají nás všichni občané, nezajímá nás budoucnost. Na dalších dvacet let jsme nechali Polsko devastovat českou krajinu a obce, bez důvěryhodné záruky, že to evropským právem pohrdající soused bude nějak napravovat. Náhlým podepsáním smlouvy, kterou nikdo předtím neviděl, o níž jsme až do toho dne nevěděli. A to ještě zdůrazním, že se bavíme o těžbě uhlí, kterou je třeba tlumit i bez rizika ztráty podzemních vod.
Nevím, co by si o dnešní době myslel Václav Havel. Když se ale upřímně podíváme společně z oken letadla, vidíme sbírání bodů na trestání občanů za jejich nuzné živobytí nebo sociální vyloučení, vidíme pohrdání zdravotnictvím, hygienami, nezájem o data-based přístup nejen v pandemii, odmítání odpovědnosti před občany, zodpovídání se, transparentnosti, zahlédneme také dosazování do funkcí podle stranických zásluh, nikoliv odbornosti, vidíme odplivnutí si na občanské inciativy, neziskový sektor a aktivismus. Spatříme nakonec i zastaralý energetický průmysl, který přispívá k relativně velké uhlíkové stopě našeho státu. Jen ty lesy v Krušných horách zatím rostou, dokud tam třeba nebude nutné postavit parkoviště nebo luxusní developerský projekt nikoliv k bydlení, ale uložení peněz. V zahraniční politice se inspirujeme autoritářskou košilí bližší levičáckému kabátu Bruselu a západních hodnot. Jestli bude někdo hodně brečet, budou to voliči TOP 09 a Pirátů. Pokud jim nestačí povrchní slinty a anti-babišismus s anti-komunismem.
Nerušte, občané, vládneme. Soudruzi konzervativního bratrstva se vždy rádi domluví. Ale bez vás.
Jestli je tu někdo, kdo pokračuje v politických hodnotách komunismu, je to antikomunistická ODS.