Kritika Milionu chvilek pro demokracii šla zprava i zleva. Stejně tomu je při rozhodnutí Mikuláše Mináře vstoupit do politiky. Otázkou ale zůstává, zda z kritiků mluví střízlivá úvaha, oprávněná obava – nebo tak trochu závist a zášť.
Jak to tak někdy bývá, paradoxně se nejvíce článků objevuje tehdy, kdy ještě není mnoho o popisované věci známo. I já se tímto příspěvkem k danému trendu přidávám. Více než pohled do křišťálové koule chci nabídnout popis potenciálu, který se dle mého rýsuje znatelně již teď.
Zdá se, že voliči Andreje Babiše by měli být pro opozici klíčoví. Napovídají to dlouhodobé průzkumy preferencí, případně i pokus odhadnout počet získaných mandátů opozicí i přes různé koaliční bloky. Příznivci vládní koalice pak působí jako zralé ovoce, které pro námahu nechce opozice ze stromu sklízet, a když přezrálé spadne na zem a pustí se do něj vosy, začnou si všichni stěžovat, kolik drzých vos se nám letos urodilo. Marné je stěžovat si, když se vám do elektorátu pustí hmyz barvy řepkových lánů. Je prostě třeba si vyhrnout rukávy a balancovat na žebříku důvěry a porozumění a ono ovoce sklidit včas.
Když čtu o motivaci M. Mináře k jeho rozhodnutí, zdá se mi, že tuto chybu opozice prohlédl. Jak jsem již varoval v předešlém článku, přetáhnout voliče od vládních stran a třeba i SPD je nutnost také výsostně matematická. Není vůbec jisté, že široká spojenectví budou opozici k většině stačit. A variantu, počítající s nějakou formou spolupráce s ANO, opozice nezmiňuje.
Volby do krajů? Menší než větší naděje
Výsledky krajských voleb se sice mohou zdát pěkné z více důvodů – opoziční strany převezmou vládu nad několika kraji, někde se i dokážou vyhnout partnerství s ANO. Zároveň to je právě hnutí ANO, které přebralo voliče ČSSD a KSČM tak důkladně, že se do mnoha zastupitelstev krajů ani tyto strany nedostaly, nebo výrazně oslabily. A navrch to vypadá, že kromě vycucnutí dosavadního elektorátu sociální demokracie a komunistů už Andrej Babiš nemá kde brát.
Má to však svá „ale“. Z modelů voličského chování se zdá, že krajských voleb se spíše zúčastnili příznivci opozice, ANO a SPD nedokázali přilákat zdaleka tolik občanů k urnám jako při posledních sněmovních volbách v r. 2017. A pokud jsou politické subjekty, které byly schopny dřívější voliče hnutí ANO naopak přilákat, a ještě navíc získat na svou stranu, tak to jsou Piráti a STAN. První jmenovaní mohou snad čerpat z kombinace neokoukanosti, absence významných afér a kauz, svěžesti nápadů a transparentnosti a srozumitelnosti komunikace navenek. STANu může hrát do karet, že podporu získávají z nižších, osobnějších pater politiky, tj. komunálu. Stejně jako u Pirátů pak případné pozitivum tkví v nejasné ideologickém ukotvení.
Koneckonců – v ANO můžeme hledat cokoliv, jasnou ideu ale ne. Považovat je za levici je vrchol komentátorovy lenosti, poněvadž neuváží, jak moc nedostačující je pro popis levicového spektra snaha uplácet voliče neperspektivními útratami ze státní kasy, a navíc bizarní fakt, že hnutí ANO vede miliardář, který zdatně přihrává další a další peníze do svého holdingu.
Tak či onak Babiš levicový elektorát vyplenil. Ten svou levicovost někdy vyjadřuje větší než mizivou náklonností k uplynulým desetiletím totality KSČ. Ta sice právo a pořádek udržovala pod pohrůžkou sankcí, zamezení vzdělávání a kariéry, věznění, mučení a případně až smrti – avšak poskytnula záruky, které ač hubené, přesto základní potřeby nějak naplnily, a to i pro ty zaměstnanecké pozice a regiony republiky, které a kde jsou obtěžkáni potížemi ve věci nedostatečného mzdového ohodnocení, bídného stavu zdravotnictví, infrastruktury a vůbec ve věci sociálního vyčlenění. Levicovost Babišova elektorátu tak plyne spíše z prostého zhodnocení tristní životní zkušenosti, až následování čistě oportunistické vize. Na zásady si totalitní nepotrpěla, a kdo nemá zásady, je snadno uplatitelný. Nelze ovšem na tyto voliče hledět jako na hloupé, prázdné nádoby, které stačí zaplnit, aby byly spokojené. Pouhými slovy o demokracii někde v Praze, daleko za horami, totiž nikoho nešatíte, nenakrmíte, neubytujte, a ani mu to jimi to vše nepřislíbíte. Omlacováním „koblih“ o hlavy druhých si fakt příkopy nezasypeme.
Kdo chybí…
Namísto zdravé levice nalezneme u nás spíše vakuum. Pád hegemona pravice, ODS, brzy následovaný hegemonem levice, ČSSD, znamenal prostor pro ukňučený populismus, aby těžil z negativních externalit rozdělení si moci oběma stranami. Pokusy o vzkříšení levice tu byly, pravda. Vzoru levicových a pokrokových liberálů, Matěji Stropnickému, to jako předsedovi Strany zelených v posledních volbách nevyšlo, při následovném životě na venkově dokonce došel až jakési kontemplace, že jeho podoba levicovosti obyčejnému lidu mimo městské kruhy nezachutná. KSČM už ani nepředstírá, že je komunistická, je to skanzen, někdy i stalinismu, obroda není a nebude. Projekty jako je hnutí Budoucnost či Levice jsou moc mladé na to, abychom mohli soudit, ale přiznám na nás, nás nalevo, že zisk Levice v Jihomoravském kraji rovný 0.05 % hlasů všechny především velmi pobavil. Takové číslo není ani náhodou snem občana odhodlaného něco v politice změnit.
Proč takové potíže ale nenajdeme tolik na pravici? Mimo určený diskurs, který je dle docela častých důkazů jasně pravicový a až anti-levicový, má vliv i příklon k hájení statutu quo českou pravicí, případně bojuje za jeho návrat. Tím spíše se shodnou, jde o restaurační práce, nikoliv snahu stavět na zelené louce. Avšak přesně tímto protestní voliče nelze nalákat. Ti jsou předem nastaveni spíše naslouchat transformační podstatě levice. Nestačí jim morální kýč, navíc když právě je to kýč i proto, že osobnostmi v popředí zůstáváte ve své temnější minulosti kmotrů, trafik a dalšího, před čím nás geroj Andrej tak sliboval zachránit (přestože z toho sám, paradoxně, těžil).
Pomiňme představu, že pravice si nasadila před třemi lety slepecké brýle a teď neustále naráží do zdí vlastní ideologie. Zeptejme se rovnou, jak moc o záchranu našeho státu před oligarchizací vlastně stojí. Je pochopitelné, že indiferentních Milion chvilek pro demokracii je neohrožovalo, zatímco pro politické pozice aspirující Minář již ano. Proč by měl koneckonců ale Minář čekat, když až na výjimky, především Piráty a částečně STAN, nenašla opozice a nesnaží se najít cestu k protestním voličům? Ale proč dělat nový subjekt, když jen přebere naše hlasy a všechny nás dostane blíže k smrtonosné hranici 5 %? Lze v tomto dát za pravdu oběma stranám.
Voliče Andreje Babiše jednoduše potřebujeme. A nejen ke vhození toho správného papírku do volební urničky. Pokud se k moci opět dostanou tradiční strany, které nebudou chtít dělat nic moc pro voliče populistů, můžeme leda očekávat, že v dalších volbách se to snadno promítne do úspěchu nového zachránce prostého lidu. A nedej bože, aby byl na rozdíl od Babiše více schopný, třeba jako Kaczyński v Polsku nebo Orbán v Maďarsku.
Ony občany však potřebujeme my všichni i z dalšího důvodu, jde také o otázku morální. Jak jen můžeme na jednu stranu přehlížet jejich strasti, které jsou systémově ukotvené a jedině zásahem do řádu věcí výrazně či potenciálně změnitelné, když na druhé hlásáme ideje a odkaz Václava Havla? Jednoduše, odpovídá pravice, pojďme si všichni namluvit, že za takové utrpení si každý můžeme sami. A i když nelze neuznat určitou míru zodpovědnosti za svůj život všem, i těm nejchudším, pořád to přehlíží onu strukturálně vybudovanou překážkovou dráhu, která se před nimi rozkládá.
A proč přát překážky těm, kdo nejsou jen nějací „nepřizpůsobiví“ a „zneužívají leda dávky“, když mnoho z těch na sociálním dně či v segregaci z většinové společnosti přispívá každodenně k našemu kvalitnímu a pohodlnému životu? Zásluhy mají nejen vynálezci, investoři a manažeři, ale právě přeci i ti, kdo to vše oddřou vlastníma rukama, doslova. Neoliberální diskurs ale zadusil představy o sociálnosti, přestože tvořily součást idejí roku 1989.
Zdá se, že rámcově si tohoto všeho je Minář vědom. Levice může sice cynicky funět nad jeho údajnou spasitelskou úlohou, kterou sám sobě přisoudil, ovšem nutno uznat, že ušlechtilé ideály člověka neuživí – ostatně jako jsem to vyčetl pravici – a bazírování na rozdílech mezi jednotlivými levicovými frakcemi stálo více energie, než kolik užitku těm, které bráníme, přineslo.
… a co s tím?
Levice by měla tedy změnit kurs o příslovečných 180 ° – a podpořit Mikuláše Mináře v jeho snažení. Nedělám si iluze, není typický levičák. Levice však může zkusit do jeho snahy vnést podporu v budování big-tent hnutí či strany, která by nabídla sociálně demokratickou platformu pro pozměnění a úzdravu a obohacení veřejného diskursu, plochu přijatelnou pro mnohé, aby se na ní dle libosti realizovali. Pakliže totiž takový projekt uspěje, bude spíše atmosféra připravena na věcnou a užitečnou diskusi levicových variací a alternativ.
Nesžírejme se jedovatými poznámkami na radikální centristy a idealisty Minářova ražení. Je nutné přehodit výhybku veřejného mínění, pokud chceme na stranu opozice dlouhodobě dostat i voliče Andreje Babiše. Nenechme Mináře propadnout liberální či jiné pravici, která si ho navíc v některých případech ani moc nevážila. Aby taky ano, politické neziskovky jsou přeci zlo! Přitom ale potřebujeme dostat ideu státu výše, k zakotvení státu jakožto správce a ručitele veřejného (nikoliv soukromého!) blaha, aby tím uvolnil cestu pro nezávislý a svobodný rozvoj jednotlivce. Takový stát by spíše nebyl rozdělený. A tím hůře by se v něm, pravda, některým vládlo.
Ale o kolik lépe by se v něm nám všem žilo? Spojme se. Deset společně není sumou deseti.