Není jedno, jak voliči volí. Není totiž jedno, co si občané o politice myslí a jak se na ní podílí. Nemůžeme ale na sebe brát i amorální jednání těch, kteří slíbili pravý opak.
V podstatě drtivá většina zemí světa dnes funguje na principu zastupitelské demokracie. Nechci toliko rozebírat státy, kde samotný volební systém je narušený a je především zástěrkou k obhájení vládnoucí moci. Správně tušíme, že tam se změny těžko doberou skrze volební urny. Taktéž víme, že takhle vypadá nefunkční, drolící se, narušená demokracie.
Někdy se ale nabízí pohled, že ani svobodné volby nemohou naplnit cíl demokracie, konkrétně kvalitně prvky té zastupitelské.
Při hodnocení politické situace, ať u nás či ve světě, se často soustředíme i na voliče samotné. Občas nás k tomu strhne výrazná událost jako násilné vniknutí do Kapitolu letos 6. ledna, jindy to je mnohem prostší jednání, ale často z našeho pohledu iracionální. Jak si prostě mohli někoho takového zvolit, ptáme se. Nebo z toho vyvozujeme hodnocení – inu, občané mají přeci takové politiky, které si zaslouží.
Z určitého pohledu dává smysl klást část viny za špatnou politickou garnituru voličům, kteří svou vůlí přispěli k jejímu dosazení, navzdory jisté iracionalitě – politika beztak nutně byla, je a bude o emocích. Ostatně jako u každého lidského jednání. Na druhou stranu ani tohle není stezka, kterou se chci v textu vydat.
Jde mi o otázku zodpovědnosti za chyby, které politici páchají. Přešlapy, nedopatření, až katastrofální rozhodnutí. Je to částečně chyba voličů, kteří takové zástupce nepřímo do jejich pozice dostali?
Svou tezi nabízím hned – myslím, že je, ale vůbec se na to nemáme soustředit tolik, jako se to někdy děje.
Koho volíme a jak
Jednoduše řečeno – „koblihy“ za činy Babiše nemohou. Ani „trumpety“ za ty Trumpa. Ano, lístek vhodili, tlačítka stisknuli. Ano, někteří i poslali peníze, případně byli dobrovolníky v kampani. Věnovat tolik práce a času, a nakonec i svůj hlas, se mi koneckonců zdá v něčem vážnější než jen zvolit „blbě“. Jistě bychom měli očekávat, že tací lidé budou mít dobře promyšlené, koho to vlastně tak v mnoha ohledech podporují. Takže by za to měli nést část zodpovědnosti. Stejně se dá uvažovat ale i o prostších voličích, ve smyslu rozsahu jejich podpory, kteří jenom, ale to nejdůležitější ze všeho splní – přijdou dát svůj hlas. Až hlasy se počítají. Ne program. Ne jeho přesnost. Ne jeho užitečnost. Ne peníze nasypané do výdajů na kampaň. To vše určí, kolik lidí nalákáte až do bodu, že vás opravdu zvolí. Ale už ne to, jak budete onu funkci vykonávat.
Voliči tak či onak jednoduše svým hlasem dávají do obálky a následně urny svou důvěru. Nechci tomu říkat souhlas, protože by to svádělo, že musí být informovaný. Nebývá, případně bývá zmatený, v jakém uzavřeném ideovém prostředí se ti voliči pohybují. Je to jednoduše akt rozhodnutí při volbě. Rozhodnutí aktivně a zároveň pasivně přispět k dosazení volených zástupců do daných pozic.
Jinak popsáno – přispíváte haléřem na křesla, která získají úspěšní kandidáti směnou za obří haldu jednotlivých mincí. Tím však vaše úloha jako voliče končí. Se zavřením místností a otevřením volebních schránek nemáte běžně jakoukoliv možnost, jak legitimně přispět drobným dílkem ke změnám v personálním obsazení státu. A právě nejen tehdy, ale především tehdy přebírá velký balvan zodpovědnosti – ale i dar zodpovědnosti! – zvolený politik.
Jsem upřímně z principu a v teorii příznivcem většinového systému, třeba jako ho mají ve Velké Británii. Je tolik okrsků, kolik je křesel. Víte jako volič, kdo konkrétně bude sedět a kdo vás bude zastupovat. Vidíte konkrétní ruce a jasnou tvář. Není mýlky, tohle je člověk, který vašemu regionu, resp. volebním okrsku něco sliboval, a když vyhraje, ať se ukáže a plní své sliby! Možná že i to je z více důvodů, proč v českém Senátu sedí více „osobností“?
Takový systém má však mnoho nevýhod, to je jasné. Jednu z nejzásadnějších spatřuji vůbec v kompetencích voličů. Ať už jimi více hýbe ideologické zkreslení, slepá důvěra, zvyk či cokoliv takového, co třeba nedoplní, ale nahradí chybějící poznatky. Na pocitech není nic špatného, morální hodnoty kupříkladu nemusíme rozebírat do poslední kůstečky, protože na závěr bychom se ničeho většinou ani nedobrali. Je to hodně intuitivní (a politici to dobře vědí).
Naopak volič si vybere lépe z konkrétních tváří a zdá se mi to výrazně spravedlivější a smysluplnější, nehlasovat pro seznam osob, kdy často pak někteří jen tvoří mlčící, hlasovací mašinerii, a ne samostatně vystupující a jednající osobnosti. Zároveň je to jediný hlas, který rozhodne definitivně, kdo z kandidátů usedne ve voleném orgánu, nikoliv poměrové zastoupení v daném místě, které zastupuje.
Možná tedy je náš český kompromis skrze kroužkování v něčem i důmyslný, možná je důmyslnější docela komplikovaný australský, kde se kombinují doslova preference a většinové rozhodnutí (pokud nemá žádný kandidát 50 a více procent hlasů, rozdělují se hlasy těch nejméně preferovaných dle udaných preferencí, až se dojde k vítězi).
Po sečtení hlasů je spalte
Na volebním systému tedy také záleží. Určitě je způsobem, jak občan komunikuje své potřeby a přání ke státu. Může být více výstižný rozdělení ve společnosti a rozdílné motivace, může být výstižný méně.
Žádný systém ale nezbavuje zodpovědnosti politika. Ten jako zástupce voličů má vykonávat svůj úkol na základě toho, co slíbil. A pozor, teď to nemyslím absurdně přísně, kdy se zaslepeně pere za dané sliby. Nikoliv, v tom je přeci snad ta výhoda zastupitelské demokracie, že tolik udělá a tak vykoná politik, jak je možné, když dojde na věc a karty jsou konkrétně rozloženy na stůl. Nejen že roli sehrají různé většiny a frakce v daném zastupitelském orgánu, roli také hraje nastanuvší situace, kolik o ní víme atd. Tam může politik využít obojího – část rozhodnutí vezme od přání těch, které zastupuje, část získá od osobního a svědomitého poznání skutečnosti. Sice tak zprostředkuje vůli voličovu, ale má prostor a čas k seznámení se jen a jen s tím, co je politickým úkolem, a pak činit politická rozhodnutí.
Je pravidlem snad u všech takových funkcí kdekoliv na světě, že politik těsně před ziskem svého právoplatného hlasu ve sboru dalších musí složit slib. Prezident v ČR se třeba dle ústavy, toho nejzásadnějšího tuzemského zákona, neujme legitimně funkce, když slib nesloží. Je to možná plytká symbolika, řeknete si. Ale v ní se ritualizuje to nejpodstatnější, co tyto funkce vyžadují a poskytují. Totiž zodpovědnost, to, že se zodpovídá politik daným principům politického rozhodování, že se zodpovídá voličům – a že se nakonec zodpovídá i sám sobě, svému svědomí.
Je to totiž vždy zvolený zástupce, který zodpovídá za svědomité vykonání své funkce. Můžeme donekonečna polemizovat, zda je občanská výchova u nás dostatečná (nemyslím si), zda jsou voliči dostatečně kompetentní vybírat schopné zástupce (no, inu…), zda je volební systém dostatečně kvalitní (not great, not terrible) – ale závěrečné slovo má vždy morální integrita a poctivost a kompetence a kvality zvoleného jedince.
Kdo co a jak dál s tím
Není pochyb, že mnozí občané jsou naprosto pomýlení co do znalostí o politicích, institucích, co je a co není možné. Pořád se bavíme dokola o tom, jak zmanipulovaní občané Spojeného království vyvedli svou zemi hlasováním z EU, aby pak možná také právě mnozí z těch, kteří hlasovali pro návrh, nyní rozhořčeně lamentovali nad mnoha komplikacemi, které to přineslo. Ten stejný osudný rok zas započala cesta v prezidentském úřadě pro prezidenta Trumpa, výsostně kontroverzního politika.
Napravo se spíš baví o schopnosti a víry v prostého jednotlivce a občana při politickém rozhodování, nalevo zas o možnostech zásahu do politického systému, pokoření lží, na kterých si kupříkladu miliardář vystaví kulisy s prosociální, štědrostí oplývající scenérií, pročež ho prostí občané volí. Všechny tyto debaty mají nezpochybnitelně smysl. Nesmíme ale zapomínat, že hříchy politiků jsou beztak jejich vlastní.
Můžeme se divit, že někdo to po trapných pěti letech s mnoha kolaterálními škodami hodí Zemanovi, a nedej bože, že tu volbu provede podruhé. Můžeme být naštvaní, že po snížení daní nejbohatším a pošlapávání lidských práv, které se vždy nejvíce odrazí na životech prostých občanů, to desítky milionů občanů asi ignorují či schvalují a zvolí Donalda Trumpa. Některé volby jsou jistě více uvědomělé, ale pochází z dost odlišných zkušeností, postojů a hodnot, takže jim nerozumíme. Některé jsou zas nepřehlednou směsí frustrace, zoufalosti, touhy po pomstě, touhy někam patřit – kde nemá tolik smysl chápat rozumově.
Ale stejně jako oběť zločinu si za to prostě „nemůže sama“, měli bychom tento narativ upevnit i zde. To není rezignace na vzdělávání voličů. Nejde o výzvu ke „snadné odvolatelnosti politiků“. Jako splašený dav napáchá i v dobrém rozmaru mnoho škod, i u případu ničím a nikým nezastavitelné, takzvaně „zastupitelské“ poltické moci potřebujeme kontrolní mechanismy.
Co potřebujeme?
Potřebujeme transparentnost v politice. Přestat dělat z úkonů, které jsou veřejného činitele, něco tajného. Jsou to činy prodloužené ruky občana, tak chce hlava přeci vědět, co dělá pravá nebo levá! A na co se vynakládají zisky z daní, které nejsou ukradené, ale mohou se jimi stát, když se občan nedívá.
Potřebujeme slušnost v politice. Ať se levice ošklíbá jakkoliv nad „libtardskými“ frázemi o „konečně slušných“ politicích, kteří po usednutí do lavic odsouhlasí jeden asociální zákon za druhým, pořád platí, že se nesmíme někdy činy politiků poníženého slova, které ztělesňuje významnou hodnotu, vzdát.
Potřebujeme výchovu k občanství. Nikoliv testíky a písemky, nikoliv ideologické krmení husy v bedně. Ale povědomí o zákonech, institucích, jejich dějinách, základních mechanismech státní moci.
Potřebujeme občanskou činnost. Činorodost. Ne nadávat u televize, ale využít platných zákonů a předpisů a chodit na zasedání, posílat dopisy, chodit na demonstrace, sepisovat petice, mít základní přehled o politickém dění.
To, jak se k těmto otázkám nakonec vztahují sami politici, nám řekne též mnoho. Chtějí hrát vysokou hru za závěsy, stačí jim odvolení, tím místečko – a pak má občan mlčet? Nebo skutečně, bez pustého blábolení, budou prosazovat výše zmíněné hodnoty, respektive je uznávat jako právoplatné a správné?
Je paradoxní a zároveň nepřekvapivé, že mistr manipulace, zneužívání funkcí a moci se ve své předvolební kampani odvolával na kritiku „vykecávání se“ v parlamentu a manažerský stát, přestože chtěl řešit korupci. Stát nás má obtěžovat. Protože my jsme stát. Stát není firma.
Stát nevisí někde za peníze občanů na nebi a nesměje se nám. A jestli směje, máme ho strhnout dolů, nohama na zem a přivlastnit si ho vlastně často už existujícími legitimními prostředky. Jen musíme chtít.
A nesmíme se prát mezi sebou a vysmívat se jeden druhému, že kdo je větší „kobliha“, kdo „neomarxista“ a kdo „sluníčkář“. Protože kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. A ještě na nás shora flusne!