Uběhlo 31 let od přechodu do liberálně demokratického zřízení. Proč je stále tolik lidí nespokojených, když podle jiných máme mnohé z něho bránit před změnou? Proč si zoufáme, když jsme se bez větší bolesti vyvlékli vládě jedné strany? Proč si nevážíme toho, co jsme získali?
Na konci 80. let se docela pochopitelně dostal československý režim KSČ do potíží. Uvolňování omezení občanských svobod a zásadní změny v přístupu k ekonomice a fungování státu následovaly v reformách tuzemské vládní garnitury to, co se dělo v SSSR. Není podivné, že jakmile se rozjede vlak reforem, frustrace se vytrácí ve prospěch očekávání a touhy – chceme více, jestliže šlo změnit tohle, proč by nešlo i mnohé jiné?
Plánované hospodářství vázlo. Ve zcela praktických důsledcích. Fronty – každodenní nutnost. Nedostatek hygienických potřeb – nové oživení starostí spotřebitele. Povinnost pracovat na předem zadaných úkolech, které bylo více nutné splnit než reflektovat jejich smysl, dlouhodobě nemohla přinést nic dobrého. Dělalo se, aby se dělalo. Dělalo se, aby se naplnily normy. To ale není motivující, zvláště když vám práce nedává smysl, a tedy mohlo dojít k odcizení se (paradoxně) své práci. Tím spíše se sníží kvalita výstupu. Ale záleželo na tom? Nebyla možnost výběru. Nebyla možnost srovnat. Leda s mlhavými, přesto křiklavými obrazy z onoho „západu“.
Říká se, že peníze jsou v životě vše. To nyní platí více než tehdy, co ale platí pořád, je, zda máte pevné vazby na stěžejní, opěrné, záchytné body, které jsou představovány osobami blízkými, osobami ve společensky podstatných rolích (právník, lékař, …), dostupností, spolehlivostí a srozumitelností společenských institucí. Lidé přirozeně cítili nutkání směnit výhodu v bezplatné veřejné službě za drobnost – takže se uplácelo, když nebyla možnost využít cenné známosti. Od zdravotnictví po dobrou vůli u těch, kdo vám podepsali výjezdní doložku. Smlouvání, směnný obchod se ve společnosti – příkazem shora egalitářské – objevovali i beztak.
Nazvat bývalý režim „smlouváním občanů s vládnoucí mocí“ či něco obdobného dává nakonec docela dobrý smysl. To neznamená, že neexistovaly persekuce. Že se neuvězňovalo za kritiku státu, že se nestřílelo ostrými do ilegálních emigrantů na hranicích se snovým „západem“. Jednoduše je spolu s poznáním této brutální nutné poznat i širší, obecněji platnou dynamiku – „stát dává nám, my dáváme státu“, prostá společenská smlouva, bez kontextu veskrze neutrální (což se o fyzickém násilí státu na občanovi říct nedá). Nikdo ji nikdy nesepsal, nepodepsal, neartikuloval bod po bodu. Je ale vyjádřena vřelostí postojů k státním institucím, důvěrou ve vrcholné politiky či demokracii, spokojeností s mezilidskými vztahy, mírou obav z korupce, nespravedlnosti. Někdy projevena hlasitěji skrze protesty, demonstrace, potyčky. Někdy strukturovaně a intelektuálně esejemi a úvahami. Jindy prosté všeho náhodného v přesně vymezených krocích voleb.
Smlouva je tímto neplatná
V roce 1989 byla smlouva roztrhána cinkáním klíčů, neutuchajícím vzdorem, peticemi, stávkou, nasloucháním si. Hledala se cesta, jak jít dál, jak se změnit, co napravit, koho poslouchat a koho zavrhnout.
Byl tento proces nakonec úspěšný? Vzhledem k tomu, že tenhle článek existuje, tušíte, že spíše ne. Nelze to vidět černobíle, dnes se ovšem chci zaměřit právě na ty důvody, proč ho někteří nevnímají, neprožívají jako veskrze úspěšný.
Někteří vidí za neúspěchem sametové revoluce, respektive za nedostatečným vyvrcholením jejích snah, že jsme neprovedli důkladnou dekomunizaci. Tedy nějakou obdobu denacifikace, což byl regulérně pojmenovaný a systematicky prováděný proces obrody německého státu po druhé světové válce. To ale není nakonec tak nepochopitelné, proč to nenastalo.
Zaprvé – komunistická strana nebyla odstavena od moci v době svého krvavého teroru. Za „sametu“ se domluvou obou stran došlo k obměně státníků, tím ke změně režimu spolu se zrušením takových bazálních věcí, jako byla garantovaná vedoucí úloha KSČ v čs. politice. Změny to byly přelomové, ale z domluvy těžko vzejde vlna tvrdé odplaty – která byla přítomna třeba po porážce nacismu. Košický vládní program byl svými dopady, regulérně naplánovaná etnická homogenizace odsunem Němců z čs. území byla svými konsekvencemi a povahou – nutně syrová změna a jen krok od totality, kterou přitom sovětská a americká vojska za historického přičinění čs. lidu z našeho území odsouvala. Obrat k nacionalismu byl stejně ostře a hrubě řezaný jako odklon od západních „zrádců“ k východním „osvoboditelům“. Co se jevilo jako nutné bylo generalizací inherentní plánovaným změnám, jež vedla k násilí nejen na německých občanech ČSR, ale také na demokratických základech právního státu. Nepřijde mi moc překvapivé, jak snadno se unavený stát – a unaveného prezidenta – podařilo přimět k rezignaci před Gottwaldem, jenž měl za zády Stalina a masovou podporu lidu. Zatáčky se tehdy za velkých lidských obětí projížděly prudkými trhnutími volantu. To se na konci 80. let prostě nedělo.
Zadruhé – důsledkem mírového přechodu k novému systému se těžko mohlo snadno přejít k rozpuštění či zákazu KSČ. Nezapomínejme na takový fakticky i symbolicky podstatný čin, jako bylo zvolení Václava Havla prezidentem komunistickým Federálním shromážděním! Obměna jeho řad byla jen mírná, pro Havla tedy zvedli ruku ti, kteří ji předtím pro hraní si na parlamentní demokracii zvedali na pokyn ÚV KSČ, aby odsouhlasili odsouhlasené. Sluší se dodat, že v tomto předem rozhodnutém se volba V. Havla od původních stranických notiček vlastně nelišila.
Zatřetí – obnova země nebyla zmrtvýchvstáním po ničivé válce. Nečelili jsme pustým rozvalinám rozbombardovaných měst. Neměli jsme hlad. Neměli jsme padlé v boji. Nebyli jsme občany státu, který se rozhodl rozvrátit děsivě sofistikovanými způsoby a mechanickou chladnokrevností nejen světové uspořádání, ale i mnohé základní morální hodnoty a samotnou lidskost.
Začtvrté – byli jsme více, minimálně co do našeho vnímání se, obětí než viníky. Od roku 1968 na našem území trvale působila sovětská armáda, jako důsledek srpnové okupace. Byl to také SSSR, odkud se po většinu času rozhodovalo, co je přijatelné a co není, představy sovětského politbyra se pak tlumočili na straně našich komunistů. Koneckonců právě proto se uvolnění a vlastní reformy mohly odehrát tehdy, kdy na ně přistoupil právě generální tajemník KSSS M. Gorbačov a kdy obdobně přistoupil na uvolnění intervencí své velmoci do poměrů ve spřátelených satelitech.
Zapáté – jako bonus navrch – ani Německo nebylo plně úspěšné v odstranění stop a vykořenění totalitního režimu. Když se kupříkladu Kurt Georg Kiesinger stal v r. 1966 kancléřem Západního Německa, dostal facku od jedné novinářky, poněvadž byl za doby nacismu členem NSDAP – a takový člověk má být hlavou státu, který se zpovídá ze svých hříchů?
Tedy:
Dekomunizace tak podle mého názoru nemohla být snadno přítomná, protože podmínky přeměny státu v demokratický odpovídaly mírnější, jiné podobě frustrace v naší společnosti, tedy nebyl dostatečný tlak, jenž by si vyžádal projev v tvrdší, brutálnější formě zhodnocení a odsouzení předchozího režimu. Její projevy tak zůstaly více v projevech, postojích. Případně se přetavila v morální hesla. A samotný vývoj byl na počátku kompromisem mezi původně spíše sociálnědemokratickým, pro-socialistickým naladěním společnosti a modelem „západu“, jenž spočíval především v přechodu k tržnímu hospodářství.
Podle mého úsudku nebyl přítomen emočně vypjatý motiv obrody, proměny – nebo byl, ale překonal jej a utlumil motiv pragmaticky plynoucí ze zkušenosti ekonomické transformace. Zkušenosti, jež navíc nebyla stejná napříč českou společností, a tedy hodnocení polistopadového vývoje nebylo a není sjednoceno jakýmsi společným prožitkem, že „je nyní dobře – a bude ještě lépe“ (sic!).
Kdo (ne)našel revoluci
Představa, že změním základní parametry systému a ty přinesou očekávané a uspokojivé výsledky na všech jeho úrovních, může být snadno naivní. Ukazuje se jak třeba v ideálu „prokapávání bohatství k nižším vrstvám“, tak v prožitku a reáliích 90. let 20. století, že původní představa musí být nutně neustále konfrontována s nynějším stavem a následně musí být důsledně učiněny nápravy a změny. Přepnutí knoflíku ze „socialismus“ na „kapitalismus“ nikdy neexistovalo. A ani z podstaty věci nemůže, pakliže očekáváme dostatečně kvalitní výstup z takové řízené proměny. Pakliže jsme – pochopitelně – skeptičtí k pětiletkám reálného socialismu, buďme obezřetní při liché důvěře ve „vyšší dobro“ nebo „vyšší smysl“ tržního hospodářství. Opakuji – pouhá změna systému v několika jeho teoreticky podstatných bodech nestačí k úspěchu, řetězec následných událostí je stejně nevyzpytatelný ze své přirozenosti jakožto společenského jevu a dění, jako je nepředvídatelná pohyblivost motivací a zdrojů v tržním prostředí.
V tom se myslím učinila naprosto zásadní chyba. Pod vlajkou pokroku a pochodu na západ – k tomu správnému a přirozenému, což se nepochopitelně dává nutně s rovnítkem mezi ono a „kapitalismus“ – se překračovaly, někdy doslovně, mrtvoly. Ale co je ještě palčivější – bez povšimnutí či s odsudkem, aby „tempo ne-pětiletky neuvadlo“, jsme nechávali umřít naději a chuť širokých řad našich (spolu)občanů, případně našich blízkých, že nynější společenská smlouva je ta, na kteréžto vydělají. Je zajímavé a docela i vtipné, jak diskurz politické moci i kulturních, společenských hodnot opomíjí vlastní axiom – totiž že člověk dělá, co mu přináší největší zisky za nejmenší útraty.
Problém tohoto ignorování potíží – ať je to nynější krize bydlení, dlouhodobě nesplatitelné exekuce, nízké mzdy, švarcsystém, ponížení naší výroby na „montovnu“ a „levnou pracovní sílu“ – má hodně tlusté kořeny v oblasti moralizování, lépe řečeno v proměně revoluce společenské v revoluci hodnot. Jak jsem již naznačil, prudký obrat ve společnosti nemohl snadno nastat, domnívám se, pro veskrze mírovou proměnu vládnoucího režimu. Spolu s tím ale těžko očekávat i samohybnou proměnu hodnot společnosti, které odráží částečně její vývoj a zkušenosti. Stejně jako byl shora v podstatě nakázán nový systém společnosti, byla nakázána i matice hodnot, které jsou přijatelné ve vztahu k hodnotově inferiorní, zkažené době totality KSČ. To ale více deklaratorně, vyznávané hodnoty se buď vůbec nevztahují (což z nich nedělá špatné hodnoty!) či nekorespondují s hodnotami navázanými na zkušenosti velké části našeho obyvatelstva.
Domnívat se, že národ při 17. listopadu by se měl semknout v dojemné nostalgii a připomenutí si cesty, kterou jsme před jednatřiceti lety započali, opomíjí, jak moc je tohle ze zcela pragmatických důvodů mimo zájem a hodnoty a žitou zkušenost mnohých. Pro ně nenadešla vnitřní transformace hodnot – protože jejich život zůstal podobný, nebo se zhoršil. Pro ně nedošlo k porozumění a přijetí nových hodnot – protože jim doslova nerozumí. Pro ně proměna ekonomiky neznamená nutně svobodu a demokracii – protože „jim pořád není líp“, a navíc za to může (minimálně v jejich úsudku, ale objektivně to také bývá) právě podoba současného systému.
O čem sním, když blábolím
Nemá smysl uvažovat, co by bylo kdyby. Jsem popravdě docela alergický na výroky typu: „Kdyby tady po válce nebyli komunisti, mohli jsme se mít jako v Rakousku!“ Hloupost – to prostě nemůžeme vědět, co by takový vývoj pro nás znamenal! Kdo by byl u moci, s kým bychom – a jak – spolupracovali?
A stejně jako se zasněně věnujeme těmto nářkům, stejně v omámení a z morální nadřazenosti srážíme stížnosti, často odpudivé a prosté podoby, na dnešní systém. Vysněná svoboda je tady, přes tři desítky let svobodně dýcháme – a vy pořád nejste spokojení? To bude asi závist. Nebo špatný charakter. Vypočítavost a patolízalství bývalých soudruhů.
A možná je v tom všem i ono pohrdání. Možná je pro některé rok ’89 více svrhnutím vlády slabých, hloupých, kteří se museli vézt na majetku a dřině druhých. Možná proto na lidech zklamaných z polistopadového vývoje, kromě jiných důvodů, nezáleželo. Jmenují se různě. Dnes třeba „koblihy“.
Ne že by někteří lkající nad dneškem nebyli snad špatní, ale není to vůbec, ale vůbec nutnost. Stejně jako byl ekonomický a politický systém konce 80. let odtržen od žité reality a reality okolního světa, který se zdvihal k novým dnům a velkým proměnám – stejně tak my opomíjíme, jak moralizování „těch druhých“ neuspokojí, nenakrmí, nezvýší mzdu, nevrátí důstojnost – těm, kteří jako kdyby žili jinou realitu než my. Realitu, kde revoluce ještě pořád neproběhla. A pokud ano, k horšímu.
Mladého psa přemluvíš
Současná mladá generace, která nezažila minulý režim – mezi něž se počítám i já – má před sebou v této věci jednu překážku a jednu výhodu. Výhoda spočívá v právě oné nezkušenosti. Můžeme pružněji reagovat, nemáme v hlavě „pětiletku porevolučního rozvoje“, máme snadněji náhled na problémy dneška, které objektivněji řešíme. Faktem zůstává, že právě pro onu nezkušenost máme často tendenci přebírat šablonovitý popis poplatný v dobrém i zlém současnému diskursu, jenž určuje, jak se o době minulé bavíme, jak se k ní hlavně vztahujeme a co znamená pro dnešek.
Je docela zarážející, jak mnozí z nás mladých jako kdyby nechceme vidět reálie současného světa a současného Česka, protože jsme až po uši ve zkušenostech, které jsme získali zprostředkovaně, a přeci zároveň dokážeme – a je to obecně spíše dobře – kritizovat zaslepenost starších generací v některých ohledech. Toto není apel na znovuobnovení přemýšlení o budování socialismu či podobných systémů. Není to zcela obecně apel na nereflektované následování starších, zkušenějších, hůře teoreticky krásných, ale v praxi nedostatečností dunících teorií a myšlenek.
Pakliže je nějaké poučení z dějin v ohledu blízkém záměru tohoto mého zamyšlení, tak že musíme s otevřenýma očima vnímat současnost. I historický kontext je pak podstatný, ale i ten je třeba přijímat kriticky vlastním studiem a úvahami nad zjištěným.
Občas až patetické shromáždění se na Národní není špatně. V tomto se obracím na ty, kteří už z principu nesnáší „tupé liberály a chvilkaře, kteří mají plnou pusu slušnosti“ – pojďme reflektovat své myšlení a úvahy všichni. Včetně těch, kteří se nebetyčně urazili nad rozhodnutím „neomarxisty“ Pullmanna nevyvěsit monstrózní – a vskutku patetický, oploštělý – plakát vzdávající hold Miladě Horákové (aby pak jejich oponenti jízlivě poukazovali na to, jak pravičáci pláčou nad památkou socialistky, které by dnes nehodili ani zmuchlaný volební lístek). Hodnoty lze naplňovat – a je třeba naplňovat – více způsoby. Nejen pietou a symboly, ale i každodenní prací. Zůstat na vysoce symbolické úrovni znamená přijímat zjednodušeně témata vhodná leda k bojům kulturních válek, nikoliv řešit klíčové obtíže, které nás pálí.
Vzájemné naslouchání si je myslím tím zásadnější v dobách, kdy po celosvětové krizi skrze pandemii přijde mezihra obnovy a zároveň nutnost řešit globální krizi způsobenou změnami klimatu. A specificky na české úrovni pak přijde čas na změnu čistě politickou – možnost odstavit od moci ztělesnění všeho špatného, co v polistopadovém dění vnímáme. Totiž aroganci mocných, kamarádšofty, korupci, absenci hodnot, přehlížení voličů a jejich uplácení, nezodpovědnost.
Jen pozor, abychom to nehodili prvnímu, kdo nám nabídne namísto skutečné transformace, ozdravného růstu z vhodně zpracované krize, možná blyštivý, ale doslova pouze morální patos, cosi jako medaili Hrdiny antikomunistického zděšení.