Společnost je tak silná, jako je připravena na krize. To není slabost. Naopak slabinou ve vlastních úvahách a plánování je, pokud se považujete za krizemi nedotknutelného.
Snaha vládního kabinetu zamlčet, co se dalo, nás pravděpodobně stála mnoho. Stála nevyčíslitelnou hodnotu, kterou má lidský život. Ne, nesahejte po kalkulačce. Pokud tak činíte, představte si, jak by takový svět dle vašeho přání vypadal. A zda byste si přáli, aby na základě objektivizované šablony bylo vaše tělo vydraženo ve prospěch jiných. Přesně tak máme tendenci přemýšlet o falešném dilematu lockdown vs. ekonomika. Každé rozhodnutí je přeci v takové chvíli špatně. Lépe řečeno – nedokonalé. Mrtví nenakupují, živí budou bez příjmů a bez chuti utrácet.
Černobílé vidění je potenciálně nebezpečné, v různé míře, s různými důsledky – to vždy dle kontextu. Místo chytré karantény jsme zvolili hloupou karanténu. V době, kdy se sem opravdu jako nějaká vlna přivalil nový typ koronaviru, na tom nebylo nic překvapivého. Když vám ale vlna podtrhne nohy a další vás najde na tom v podstatě stejném místě, a ještě slepě popírajícího nadcházející příval vody, něco je s vámi asi dost špatně.
Virová tsunami nebyla prvním, a nebyla ani posledním kritickým časem našich dějin. Čí je to chyba? Konkrétní odpověď vyžaduje mnoho listování ve starých novinách, pročítání článků o rozsáhlých kauzách, studium stenozáznamů z parlamentních komor nebo matice výsledků hlasování. A samozřejmě nelze skončit jen na úrovni legislativy a přímých úkonů státní správy. Vlastní potenciál být efektivnější zaplácneme dichotomií, kdy navíc často ta opačná možnost pro nás nepředstavuje výzvu k tomu být lepší, k vytvoření lepších protiargumentů, k hledání mezer a nedostatků oponenta – ale vytvořit živnou půdu z onálepkování druhé strany jakožto nepřítele. Když jste – a chcete být i nadále – úspěšnou politickou stranou, měli byste vhodně vyřešit konflikty mezi státním a vůlí lidu, který pochopitelně dost často má zkreslené představy o tom, jak se stát řídí.
Stát jsme někde vytrousili
Co je nyní zcela jasné – stát se určitě nemá řídit jako firma. A není to proto, že by to říkal náš politický oponent. Je to tak, jelikož už z principu stejným být nemohou. Jako z jiného, bazálního důvodu nemohou být na jedné straně barikády nacismus a komunismus, jak jsem zmínil dříve v jiném článku.
V příběhu České republiky vystupuje v roli palčivých mezer a nedostatků mnohé, třeba obří množství exekvovaných rodin, částečně segregované školství, nadměrné zdanění práce. Zanedbané zdravotnictví, nízké mzdy v něm a sociální péči a sociálních službách. A to vše ještě násobte koeficientem toho, jak moc se na váš region či kraj myslelo, či zda dokonce vybrané příležitosti k jeho rozvoji neodtekly nějakým kanálem někam – no, třeba směrem na severozápad.
Jakéhosi genia loci však scéna dramatu nabude, pokud si připustíme, jak dlouho jsme i bez Babiše a jeho lokajů a dvora podceňovali význam státu, jak vytrvale se některé vlády spíše snažili připodobnit práci pro stát k teplému místečku zatuhlé byrokratické mašiny, státní rozpočet jako účetní knihu rodiny, ve kterém je třeba vše přebytečné a oportunistické osekat, oddělit – a z povahy státu i případně zprivatizovat. Za každou cenu získat, to není podstata státu, státní rozpočet není to stejné jako privátní – a platí to pro Babiše a platí to pro všechny vlády všech zemí světa.
Považovat v tomto střetu myšlenek a ideologií stát za jasně špatný a soukromý sektor za jasně dobrý nesmí opomíjet kontext. V něm se totiž dvojbarevnost rozpustí jako nepřiléhavá k vysvětlení dynamiky a účinnosti systému, v němž žijeme.
Za koho nás mají?!
Jak jsem na začátku naznačil, je to právě krize, jež odhalí významné slabiny. Pokud je ekonomický styk občanů základem svobody, musí být svobodní i občané. Ti požívají své svobodné vůle, a tu je třeba vhodně naplnit, aby byla využita dosyta. Děje se tak pouze v rovině směny, zisků? To jistě ne, protože ne každá naše potřeba může být nasycena, protože je zrovna prostředek jejího uspokojení vyprodán, ať doslova či obrazně. Pokud se ale sejde více lidí, kteří se shodnou na podobných zájmech, organizovaný celek svede jednotně více než tlaky každého z členů nezávislým působením, přeci že s obdobným cílem. A je jasné, že lépe budeme také čelit konfliktům, které mezi zájmy nás a zájmy cizích mohou vznikat. To vše s ale už naznačeným aspektem – celek musí být organizovaný a jednotně postupovat.
Jsou státy, které založily svou identitu na občanství. Jiné ji vystavěly na národě. Na poli mezinárodního, globálního dění se pak odehrávají střety v pozitivním i negativním slova smyslu a lépe se hájí zájmy toho kterého občana toho kterého státu.
Nechci tu teď předkládat úvahu, která povaha státu je lepší z oněch dvou. Myslím ale, že stejně jako ve věci úspěšnosti vyjednávání mezi skupinami na mikro- nebo makroúrovni lidského společenství, je dobré se podívat ne na kategorii, do které naše chápání světa spadá, ale ve smyslu užitku a efektivity na kvalitu.
Pakliže zastánci volnotržního, neregulovaného přístupu k ekonomice zastávají názor, že nejlépe je zmenšit stát do takřka nicotnosti, argumentují kvantitou, která sama o sobě má dle nich zakládat kvalitu státu. To přeci ale nedává smysl. Oploštělé a teoretické tvrzení, že státu je příliš, lze přejít pokrčením ramenem a stejně bezbarvě odpovědět, že teoreticky privátního sektoru je příliš. Ani jedno nemusí být pravda, jestliže není konkrétní podklad k tomu, kde první či druhý selhávají.
Veřejné a soukromé nejsou jedním fenoménem. Nejsou ani dva různé. Jsou dvěma stranami téže mince, a tou je fungování lidské společnosti. A v něm nemůže zajistit plnohodnotné naplnění lidského potenciálu jen jedna z cest.
Občan zákazník, Zákazník občan
Zásadním rozdílem je snaha o zisk. Pochopitelně – státní rozpočet není nekonečný a musí mít zajištěné financování svých aktivit. Na rozdíl od investice do prospěchu úzké skupiny by ale (ideálně) jeho vklady měly být zhodnoceny pro zisk padající do rukou širší masy společnosti dle stanovených kritérií. A tato kritéria bývají snadněji postavená na principu přiměřené zásluhovosti než v privátním sektoru, kde se hranice přiměřenosti, co ještě je vhodné a co už není vhodné obětovat, stírají mnohem jednodušeji. Proč? Protože nejsou tak snadno kontrolovatelná. A jestliže je někdo garantem norem, je to prakticky vždy stát, a ne konkurence v soukromém sektoru.
Počkat, a copak nefunguje princip konkurence? Nikoliv, nechápejte mě špatně, samozřejmě funguje, a dokáže pracovat v náš prospěch naprosto špičkově! Připravenost k ziskům odmítá přirozeně rigiditu a nabízí pružnost investovat zdroje do výdělečného podniku, znamená často lepší řešení aktuálních potíží a potřeb. Jistou flexibilitou by měl oplývat i stát, pakliže má být ručitelem za dobro celku, který spravuje – tedy, nikoliv zaměstnává, nikoliv že činí z nich zákazníky – měl by být schopen reagovat na nenadálé změny. Jenže protože je ručitelem, potřebuje hrubší postupy, které se vylaďují v precizním módu práva a dle řádu demokratického rozhodování mnohem déle než v prostředí tržním.
Motivem pro stát a motivem pro soukromé jsou tedy odlišné věci. Cíle mohou být podobné, ale i různé co do manifestace, ale ve své podstatě je také odlišnost, totiž že člověk je pro trh prostředkem zisku, kdežto ve veřejné sféře je člověk někdy cílem, někdy prostředkem – a stejně tak se to má s trhem. To opět není špatně! Cesta k cíli a její konsekvence budou vypadat při stejném cíli odlišně na základě toho, kdo se plnění vytyčeného úkolu chopí.
A kde spíše dojde ke konfliktu? Při řízení společnosti a vytrvalými zásahy do ekonomiky, případně převzetí i hospodářství státem? Nebo spíše při samohybu společnosti, kdy motorem je vůle každého z nás a projevem našeho kontaktu s druhými obchod?
Řešení je pikantní a trapné – v obou případech může velmi snadno ke konfliktům dojít. Státní algoritmus není schopen toho, co chameleon toužící lapit zlatou mušku, pročež jednou imituje kůru větve, jindy zeleň listí. Ale nedbat na nic jiného než vlastní břicho, znamená klidně i vyjíst všechny mouchy. Ano, konkurence v privátním sektoru chybí tomu veřejnému (respektive – pokud něco lépe zvládá jeden než druhý sektor, není to nakonec též určitá forma konkurence, kterou bychom měli zvažovat?). Ale pokud je jednání neuvážené – a lidé se nechovají racionálně, natož pak ve svém nejlepším zájmu – může poškodit nakonec i nás. Představme si dětinskou metaforu rafinérie masivně znečišťující okolní prostředí, nic ji neomezuje, protože stát tu nemá ze zákona právo kontroly a regulace. Kontroly se tak chápe jednotlivec a rafinérie. A kdo je silnější v této pozici? Někdo namítne – může to být organizovaný zákazník! Pravda, proč se pak ale bránit státu – vždyť stát je našeptávačem zákazníka! A zákazník je hodnotitelem takového rádce a dle ustanovených regulí ho může postupně měnit, apelovat na něj, dávat zpětnou vazbu. Jinak řečeno – stát se zodpovídá občanům. Firma se zodpovídá zákazníkovi.
Zodpovědnost nás všech
Nic není všemocné. Více moci neznamená jen navýšit moc v podobě ovládání těl. Více moci je také podíl informací, který držíme. Podíl zdrojů, které máme k dispozici. Více otevřených dveří než zavřených. Státní moc je v tomto teoreticky lépe nastavená pro pomoc všech, a poněvadž nemusí její těžkopádnost odhadnout potřeby méně znatelných skupin či postihnout významné rozdíly mezi občany, na něž plošně něco aplikuje, a poněvadž nemá konkurence, je prostředkem k pohyblivější společnosti s prevencí proti diktatuře právní, liberálně demokratický stát, který umožňuje na základě stanovených pravidel v nutné míře vymezovat pole působnosti sobě a tržnímu, soukromému sektoru. Argument, že je vše zneužitelné, je platný pro obě strany. Podstatná je tedy proto skutečně konkrétní podoba, a ne obecná podstata té či oné entity a principu správy a fungování společnosti.
A to, jak dobrý máme stát a jak dobrý je trh, to je také i na nás, na každém z nás a zároveň nás všech. Kdo nezašle stížnost na nefungující veřejné osvětlení, kdo neví, co se v politice děje – ten rezignoval na státní. Kdo neví, co kupuje, a kdo se neumí postavit za svá pracovní práva – ten rezignoval na soukromé. Nelze ani z tohoto hlediska tedy opomenout pole individua a pole kolektivu. Otevřená komunikace je další zásadní složka, a proto potřebujeme transparentní stát – a proto zároveň potřebujeme vědět základní informace o majitelích a jejich firmách. Obojího samozřejmě do nutné míry, tedy té, kdy to nepoškozuje nepatřičně onu sledovanou stranu.
Řešením tedy není další polarizace společnosti. Černobílé neexistuje. Řešením ale není ani uchýlit se k bezbarvé a apatické správě bez pachu a chuti. Dvě či žádné barvy náš svět neměl, nemá a mít nebude. Uchýlení se ke křečovité revolučnosti z principu a stejně plochému zastání svobody činů a zájmů jednotlivce, to oboje představuje neporozumění komplexnosti světa, který kolem sebe máme. Jistě to ale dobře dává opratě řídící společnost těm či jiným do rukou.
Jsem přesvědčen, že dějiny nemají předem daný běh, ale jisté zákonitosti můžeme vysledovat. Už dávno z pohledu evolučních biologů a psychologů není středobodem fylogeneze jen nejzdatnější jedinec, ale zároveň i hypotéza zdatnosti skupiny jedinců. I skupina může být užitečným východiskem při správě jednotlivcova dobra, i jedinec může překonat někdy pro dobro všech a jako vhodný precedens zájmy skupiny.
Představa světa, v němž vyhrává nejsilnější jedinec, zapomíná, že tomu tak v dějinách často nebylo. V krizi je silnější ten, kdo se má ke komu uchýlit. A sobeckost nemůže být meritem dobra tam, kde vyžadujeme v cíli jemnější rozlišení důsledků a ohled na druhé.
Veřejné není soukromé. A soukromé není veřejné. Mají svůj průnik. A jeho konkrétní podoba, ta, nechť vyplývá z aktuální situace. Česká republika není firma. Potřebuje teď (skutečně) levicově smýšlející, realisticky uvažující vládu. A až bude státu příliš, potřebuje prostor k vládě realisticky uvažující pravice. Pěstovat a udržovat pluralitní a respektující diskurz, kde se důstojně a se ctí střetávají podle pravidel dvě odlišné perspektivy lidské společnosti a toho, co je dobré.
Stát nejsem já. Stát nejsou voni. Stát jsme my. A lidská společnost, to opravdu není, neměla by být firma.