Do voleb zbývají dva měsíce. Co nám mohou přinést? Dosavadní dění ukázalo několik zásadních bodů – a také důvodů, proč dost dobře nás nečekají už jen dva měsíce, ale možná mnoho, mnoho marných týdnů čekání na to, kam se tato země bude ubírat dál.
Předně voliče Andreje Babiše nijak nerozrušuje představa 30 tisíc mrtvých a obří nadúmrtnost v Česku za uplynulé měsíce. Předseda vlády nabral zpět nejspíše ty, kteří utekli na jaře za protestní SPD, možná i ty, kteří dočasně přeběhli ke koalici Pirátů a Starostů. Zcela pochopitelně si totiž nevybral jako lákadlo zcela zpackané (ne)zvládnutí pandemie, ale bití na poplach před hrůzou migrace, daní z vlastního bydlení a zelené politiky.
Paradoxně ale v tomto úkolu není sám. To, co prý mají mít doopravdy v záměru Piráti se STAN, se totiž usadilo dlouhodobě i v antikampani koalice SPOLU. Minimálně ve věci oněch daní a strašidelné levicovosti Pirátů se představitelé SPOLU velmi činili a činí.
Medvědí službu pak dle mého názoru poskytují i jinak příznivci liberální koalice dvou stran, která představila transformační a reformní program pro Česko, ale pro její potenciální voliče je najednou největší potíž nemastná a neslaná kampaň v podobě podivně neutrálních a trochu „cringe“ příspěvků na sítích a plakátů. Všichni jsme se stali nějak obětí představy politiky jako koblihového marketingu, který tady v rámci politické performance, nikoliv solidního vedení státu s cíli a vizemi, předvádí pan premiér.
Kamenem úrazu pro snahy sesbírat protestní hlasy od ANO se stalo i síly nabyvší hnutí Přísaha Roberta Šlachty. Program tohoto hnutí je perfektním příkladem, jak se lákají zklamaní voliči, kteří od voleb k volbám putují tu a tam zas s jiným listem, na němž se skví jména jejich novopečeného spasitele. Imigraci ne, šťastné stáří ano, k Unii nějakou tu skepsi, euro nebrat, vše udělat pro to, aby se nezneužívaly sociální dávky. Kdo pozoruje chvíli debatu v české společnosti, asi vytuší, že sázka na tato témata zároveň s absencí kontroverzních a extrémních výroků a postojů, jaké má třeba hnutí SPD, se může velmi pravděpodobně dobře vyplatit.
S koronavirem k urně
Co ovšem taktéž ukázala pandemie, že ona je přes snahu Babiše o ní moc nemluvit stejně důležitým činitelem. Byla to právě obří vlna na konci loňského a začátku letošního roku, která podlomila stagnaci preferencí hnutí ANO a přinesla jednak jeho pokles až o skoro 10 procentních bodů, jednak nárůst anti-lockdownového SPD, jednak růst preferencí pro koalici Pirátů a STAN. Můžeme sice očekávat, že pokud nepronikne do Česka nějaká extra zákeřná mutace viru, jež odolá dosavadním vakcínám, bude případná podzimní vlna infekce mírnější než předchozí, přesto si nedokážu moc představit, jak se protlouci podzimem a zimou bez jakýchkoliv opatření či omezení.
Máme tu tedy velmi silného hráče, koronavirus, snadno se může stát důvodem druhého propadu zájmu voličů o ANO, bohužel právě v reakci na frustraci veřejnosti i důvodem pro vypěstování obdobné situace, která tu nastala před loňskými krajskými volbami, kdy pořádná opatření byla zavedena až po nich, aby si své voliče předseda vlády moc nerozezlil. A ačkoliv se v mnoha krajích chopila vlády opozice, co do podílu hnutí ANO většinově neztrácelo proti volbám v r. 2016, spíše naopak, zůstalo při svém či trochu posílilo. Možná se doslova smrtící strategie vládního hnutí prostě vyplatila…
Mimo zmíněné hráče tu máme jako povšimnutíhodné kandidáty především ČSSD a KSČM, o nichž se dlouhé měsíce tvrdí, jak konečně vypadnou ze Sněmovny – což ovšem reálně dlouhodobé trendy vylučují jako jistotu, nýbrž nabízejí jako pouhou možnost. Zatímco KSČM se opírá především o odcházející generaci příznivců režimu KSČ, ČSSD má možnost zručně na sebe strhnout pozornost jako na spolehlivější polovinu vládní koalice a záruku zachování sociálních jistot. Umím si tedy na rozdíl od komunistů spíše právě u ČSSD představit, že mohou být schopni zabrat a nějaké voliče k sobě nakonec přitáhnout. Naopak na mladší voliče levice se asi těžko budou moci po dubnovém sjezdu spolehnout, liberální křídlo ČSSD bylo odstaveno od moci a různými čachry s kandidátkami v krajích zostuzeno. Původně diskutované spojení se sociální demokracií tak pochopitelně Strana zelených velmi rychle odpískala a je prakticky v pozici jediného relevantního levicového subjektu u nás, který opravdu chce dělat středolevicovou politiku a je zároveň sociálně liberální. Přestože stav voličské přízně v průzkumech napovídá, že horší než v roce 2017 to Zelení mít asi nebudou, jak chtějí přitáhnout k sobě pragmaticky volící, ale přeci levicově smýšlející voliče Pirátů a STAN, je ovšem otázkou.
Nestačí 101, potřebujeme 120
Po dlouhých odstavcích popisujících nynější stav vás ale zklamu. Nebo možná překvapím – nebo naopak si řeknete, no konečně ses k tomu dostal!
Reálně totiž hrozí, o čem jsem psal na konci loňského září. Že obě koalice, jejichž vznik byl nakonec skutečně realizován, jak se široce očekávalo, nebudou mít v kapse 101 hlasů v dolní komoře. To samozřejmě ale není jediný problém. Především totiž by pro klid duše opozičníka potřebovali nejméně 120 hlasů, nimiž by mohli zažalovat za vzdorování ústavnímu pořádku Miloše Zemana. Ten se totiž klidně může rozhodnout jmenovat předsedou vlády opět Andreje Babiše – nakonec ten se v posledním týdnu snaží o koupi přízně za odstavení schopného ředitele tajných služeb Koudelky, protože holt to s tím bojem proti diverzním akcím Ruska naše rozvědka umí. Ústava neříká, kdy má vláda bez získání důvěry Sněmovny po podání demise skončit, protože bude nahrazena další v pokusu o sestavení vlády s důvěrou.
Je tedy klidně možné si představit, že prezident Zeman bude držet u moci nečiněním vládu Andreje Babiše v demisi, podobně jako to udělal po prvním neúspěchu Babiše po minulých volbách. A podání žaloby na prezidenta k Ústavnímu soudu na základě ignorování toliko více ducha než doslovného obsahu ústavy je závislé na ústavní většině ve Sněmovně.
Nutno podotknout, že reálnou hrozbou ale není jen tento politický pat a další rozklad české demokracie. Nebezpečím je prostěji vyhlížející prohra opozice, a to že nedá dohromady ani 101 hlasů pro většinu. S kým a jak se pak budou chtít koalice domluvit na vládě, je otázka. Upečou to třeba s Přísahou? Rozhodne se přeci nakonec jedna z koalic zkusit to s Babišem? Rozetnou spory po prohře některou z koalic a jednotlivé strany se rozhodnou částečně dostat do vlády, pravděpodobně s Babišem, a částečně skončit v opozici navzdory předvolebním deklamacím?
Dlouhodobě se varuje před ODS, která se zdá jako velmi toužící k návratu k moci, která nakonec hlasuje s vládou a SPD pro asociální zákony a která má mezi sebou až mnoho členů a kandidátů, kteří se tak moc zle na spojenectví s oligarchou vlastně netváří. KDU-ČSL pak ve vládě už koneckonců s Babišem seděla. TOP 09 poté může splakat nad výdělkem, že sice se v pravicovém bloku zachránila před pravděpodobným pádem do zapomění pod 5% hranicí ke vstupu do skrutinia, ale byla zostuzena mocenskou bezskrupolózností partnerů, kteří už tak jí podtrhávají židli při různě negativních výrocích vůči ať EU, ať sexuálním menšinám, ať naopak přízni k režimům v Polsku a Maďarsku.
Povolební matematika ale může být neúprosná – co by nastalo, kdyby obě koalice nedaly dohromady většinu, ale třeba Piráti a STAN s hnutím ANO většinu utvořit mohli? Je nutno totiž vždy pamatovat na to, že je třeba jednoduše dát dohromady 101 poslanců a poslankyň. A kompromisy jsou nakonec docela snadno nevyhnutelné.
Tak či onak je tragické, jak moc SPOLU nejen nevyvíjí snahu, ale skoro aktivně pracuje proti spojenectví a úspěchu druhé koalice. Neuvědomují si, že od Pirátů a STAN mohou zlákat k volbě sebe jen část voličů, ale strašením stejnými tématy, která využívá Babiš, spíše odpudí váhající voliče nikoliv od liberální koalice k sobě, ale zpět k Babišovi či nové hvězdičce Robertu Šlachtovi.
Český volič se tedy musí do dalších měsíců obrnit, a tím nemyslím jen zmíněné dva měsíce. Ještě mnoho týdnů po volbách se může hrát na vysoké sázky o to, jakým směrem se bude za vedení další vlády naše země ubírat. Vytoužená katarze a naděje v pád ANO, ČSSD i KSČM může mít velmi hořký ne-konec a útrpné prodloužení zápasu o další čtyři roky.
Co by to znamenalo pro naše předsednictví v Radě EU, pro zelenou transformaci ekonomiky a průmyslu, pro kvalitu demokratických institucí, zdali by nešlo o nasměrování ke trendu, jenž následují dlouhodobě Polsko a Maďarsko, je otázkou, na kterou možná někteří raději nechtějí slyšet jakoukoliv odpověď.