Reklama
 
Blog | Michal Beneš

Továrna na smrt

Co se roky obhajuje jako generátor pokroku a bohatství, některé požírá zaživa. Vyhýbáme-li se morálním otázkám podoby a fungování systému, dáváme volný průchod tomu nejhoršímu v nás.

Od počátku pandemie si opakovaně připomínáme, přímo či nepřímo, železné pravidlo infekce: čím více bráníš přenosu mezi lidmi, tím méně nemocných, taktéž méně infekčních, a proto je méně nutné bránit přenosu mezi lidmi. Z toho důvodu je třeba vybrat situace, kdy se schází mnoho lidí, kteří mohou mezi sebou nákazu přenést.

Infekce potřebuje: 1) osoby, 2) prostupnost, 3) jisté množství původce onemocnění, 4) náchylnost k onemocnění. Naprosto klíčové je ale pro ni naplnění prvních tří bodů, tak se může dále množit, takže časem narazí na organismus vůči ní citlivý nebo drobnými proměnami genetické informace nabude na infekčnosti apod. Zdaleka proto nestačí izolovat osoby, které jsou ohrožené infekcí, pokud se jinak onemocnění může volně šířit, a tedy i mutovat.

Omezení lidského kontaktu tedy odebírá základní podmínku epidemie či pandemie. Když toho není reálně možné docílit vždy, je nutné omezit volnost přenosu z jedné osoby na druhou. Proto se používají ochranné pomůcky, sníží množství získaného původce nemoci, čímž navyšují pravděpodobnost, že infekce u nás nepropukne, případně si s ní tělo lépe poradí.

Pakliže je tedy klíčová izolace všech ode všech, proč to všichni už dávno neděláme? Proč někdy děláme leccos přesně naopak?

Co je (ještě) přirozené?

Odpověď je nasnadě – lidé nejsou ztělesněním racionality a konají, jak jim to přijde podle nespolehlivého zhodnocení vhodné. To je nepochybně pravda. Konspiračních teorií je kolem současné pandemie přehršel. Zodpovědné vlády a lidé se naopak snaží naslouchat vědcům, společenské skupině, která disponuje a zaštiťuje se těmi nejpreciznějšími pravidly dodržování racionálních postupů.

Pokud ale chceme člověka hodnotit objektivně, jaký je, musíme brát v úvahu všechny jeho aspekty. A tam patří taktéž emocionálnost, částečně biologicky kódované jednání, jistá připravenost k určité reakci. Lidský mozek je doslova sněhovou koulí, která valivým pohybem po úbočí evoluce nabalovala další a další vrstvy tkáně, aby následně dala z mozku plaza vzniknout nervovému ústředí organismu, který umí sice tyto skutečnosti zjistit a reflektovat je, ale zároveň se jim nemůže vyhnout, byť se je marně snaží nebrat v úvahu, poněvadž má o sobě odlišné mínění.

Evoluční psychologie ale není jediným vysvětlením lidského uvažování a chování. Jsme vůlí obdaření jedinci, jednáme i navzdory popsaným mechanismům a principu přežití svého a potomstva. Člověk dokázal nahlédnout svou přirozenost a povýšit se nad ni, byť to vůbec není snadné a stále v ní nohama pevně vězí. Druhová minulost je nadále živnou půdou lidské existence, její nutnou, ale rozhodně nikoliv dostačující podmínkou.

Popis, vysvětlení a predikce fungování systému totiž není zároveň i jeho ospravedlněním. Tím je, že férově slouží našim cílům a záměrům. Meritem férovosti není abstraktní zákon mechaniky, ale míra, do jaké můžeme se systémem pohnout versus jak moc tak činíme. Nejsme nesmrtelní, ale nevzdáme záchranu života druhých, protože tak velí vyšší princip. Mít věčný život je sice nereálné, ovšem nechat druhé zemřít je špatné.

Heslo dne: neoživovat

Zvláštní je, jak snadno se takovýchto, tak jindy přirozených pravidel lidské společnosti, vzdáváme.

Ale tímto teď nemyslím, že se otevřeně někteří lékaři přiznali, že musí provádět triáž, protože v přehlceném zdravotnictví se přechází na princip přerozdělování vzácných zdrojů. To už je jen nutný, co nejvíce eticky zvládaný důsledek jiných rozhodnutí. Nejde o to, že se jednotlivec rozhodl jedenkrát porušit nařízení proti šíření infekce, nakazil dvacet dalších a z nich pět zemřelo.

Jde mi teď o vědomé jednání vlády, která otevřeně přiznává, že nechává nerušeně běžet část systému, důsledkem čehož skoro zaručeně budou umírat lidé, kteří by jinak zemřít nemuseli. Co jiného je dnes totiž rozhodnutí, že v průmyslové výrobě nebudeme přerušovat provoz?

A co je ono mlčení, které se s výjimkou ČSSD na politické scéně rozhostilo? Tímto nechci tuzemskou sociální demokracii vyzdvihovat. Jen konkrétně ilustruji, jak pouhá jedna politická strana v České republice, státě s jedním z nejdrtivějších a nejvíce tragických průběhů pandemie covidu-19, veřejně dala najevo svůj postoj, že je třeba průmysl pozastavit?

Vládní opatření někdy svádějí k nálepce tragikomičnosti. Sice musíte v sedm ráno naplněným autobusem, zadýchaným a pár osobami s nevyhovujícími rouškami či respirátory, do podniku, kde se dost dobře nadýcháte viru covidu-19, ale nesmíte překročit pomyslnou čáru protínající krajinu, protože ta určuje, co je váš okres a co už není, a kam tedy smíte, respektive nesmíte.

Za hořkým smíchem se podle mě skrývá snaha neřvat šílenstvím. Že vláda vědomě nechává umírat vlastní občany. Že zcela otevřeně deklaruje postoj, že protože nezastaví kola výroby, a tedy nezabezpečí obživu zaměstnanců v tomto soukolí, nechává je vstupovat dennodenně do dveří, za kterými číhá všelijak velká, ale pěkně temná a lepkavá nejistota zachování zdraví a také života. A nejen jejich, ale také těch, od nichž se nemohou izolovat.

A to není postoj jen části vlády. Z pochopitelných důvodů nikoliv. Proti zavírání průmyslu se postavil nejen opoziční poslanec Skopeček, ale dále šéf Hospodářské komory či ředitel Madety – ten dokonce odmítal, že by jeho firma měla poskytovat zaměstnancům ochranné pomůcky. Nikoliv on, stát je chce, tak ať je obstará, co je mu po tom. Kdo je povinen chodit do jeho firmy, která není z jeho arogantního mletí pantem živa, nám pro jistotu nesdělil.

Kdo to spískal?

Někdy je snaha osočovat z tohoto marastu státní zřízení. Že je příliš zkostnatělé a nepružné. Že obsazení jeho správy je nemotivované. Že je už z principu snadno propojitelné s velkým byznysem, tedy střety zájmů a růstem oligarchie, což je v podstatě, asi se nás shodne více, nyní českému státu podstatou blíže než počestná správa veřejných věcí a společenského blaha, zastupování občanů a komunikace jejich jménem navenek. To je na jednu stranu řada dobrých postřehů. Ale vytažením slimáka z políčka zelí nevyřešíte přemnožení těchto slizkých potvor. Zachráníte hlávku. Ostatní hlavy, ty nechť padnou.

A taky proč ne. Však je naše věc, naše zodpovědnost, co činíme, že, řeknete si. Proč se starat o pole souseda. Proč očekávat, že přiběhne po zbídačené sklizni okousaného zelí státní úředník a nabídne kompenzace. Proč chtít, aby mě podpořil příspěvkem na rozvoj, když leda lze čekat, že ho nakonec shrábne vychytralý korporát s kontakty na ministerstvu?

Jenže volnost od blbů ve vládě není volností od blbosti jiných. Ochrana zájmů jednotlivce se snadněji koná v uskupení se stejnými přáními a cíli. Je nás víc, nebojme se vlka nic, řekli si pralidé, postavili si chýše, pak obec, města, nakonec z toho byla vysoce organizovaná lidská společnost. Žít pospolu je to, co je přirozené, co nám chybí a proč následně, když chybí, strádáme.

A přirozené je samozřejmě nadále toužit po ukojení vlastních potřeb. Jsme pořád společnost samostatných těl a duší. Vyrovnání těchto z principu nesmiřitelných sil je cílem společenských pravidel. Nikoliv nadarmo se sobeckost, lakota, hamižnost, lež, podvod staly opovrhovanými hodnotami a jsou ztělesněny v nejednom historickém díle a lidové slovesnosti. Lidé musí žít pospolu a interagovat. A jsou činy, které takové žití znesnadňují, rozbíjejí. Je proto potřeba proti nim zasáhnout. Ať se dějí na jakékoliv úrovni společnosti.

Konflikt je z lidské existence neodstranitelný. Rezignovat na něj, protože nic než současný systém nemůže být lepší, je špatně. Rezignovat, poněvadž každá změna je už sama ohrožením, je taktéž špatně. Rezignace, tu si člověk nikdy nesmí dovolit. A nesmí se vzdát kontroly nejen nad sebou – a proto považuji za příkladné, když se stavíme za demokracii, lidská práva, svobody – ale také nad druhými.

Nerezignovat znamená převzít zodpovědnost. Nemůžeme se zbavit zodpovědnosti za druhé, protože kdyby to bylo legitimizováno a uplatněno plošně, každý činí jen to, co dělá jemu dobře a co on považuje za správné. Nelze se odvolávat na práva silnějších, na přežití zdatnějších, poněvadž pak si druhým dechem chystáme kudlu, abychom se na místě vykuchali.

Je přeci koneckonců bravurně ukázané v děsivé podobě současnosti, kam vede rozklad důvěry ve druhé. Kam vede zahození, zneužití, pošlapání vztahů mezi lidmi. Kam vede, pakliže se vedoucím hlasem zdánlivě stává blaho nás všech, když doopravdy je přitom ve výsledku leda blahem druhých.

Za hranou systému

Když došly v roce 2008 finanční instituce na pokraj kolapsu, byly moc velké na to, aby zkrachovaly. Když došli Češi v roce 2021 na pokraj zdravotnického kolapsu, ekonomika byla moc křehká na to, aby se zastavila.

V důsledku se ale mají počítat zisky a ztráty za celou společnost.

Vedoucí hlas a předstíraně nevyčíslitelnou hodnotu nalezneme totiž doopravdy v moci úzkého kruhu. Lépe řečeno jejím amorálním užití, zneužívání k naplnění vlastních potřeb, a pokud to bude třeba, potopení druhých. Moc je všude tam, kde je nerovnost. Ale škodlivosti nabývá až s tím, čím více je odpoutána od morálních zásad.

Svět není jednoduchý, dění není přímočaré. Dobrým člověkem může být boháč a špatným pohádkový dědeček žebrající na rohu ulice. Proto všechny velké příběhy s sebou nesou obrovské riziko, že revoluce na nich postavené, ještě navíc svou neřízenou dravostí, požerou vše, a nakonec obětují na oltáři sebe samé. Systém, kterého chceme dosáhnout, musí být realistický a funkčně navržený.

Za systém se nesmí platit životy. Protože nikdy se nevrší jako snesitelná ztráta na účtech společenského uspořádání, ale je neřešená na straně těch, kteří systém drží v hrsti.

Žijeme ve světě, v němž vědomě velké koncerny okrádají africké státy o příspěvek do státní kasy. Protože si to mohou dovolit. Žijeme ve státě, kde lidé chodí se strachem z koronaviru do práce. Protože nepracovat si nemohou dovolit. Čteme o tom, jak fosilní průmysl přímo financoval popírání klimatické změny. Protože šel za ziskem. Vidíme čtyři stovky Američanů, které drží v rukách kapitál rozměrů, který je neuchopitelný lidskou představivostí a těžko obhájitelný jako výsledek tvrdé práce. Jsme na planetě balancující na hraně klimatické revoluce, která požere děti těch míst Země, kde nemají prostředky na odchod za lepším. Ti, kteří tohle způsobují, je mají. A vás se snaží přesvědčit, že bez nich jste namydlení. Omyl, platí to totiž i naopak. A v jiném systému výroby a rozdělování zdrojů to platí klidně pouze a jen naopak.

Zdroje jsou. Jen někde mají palác ze skla a jinde ani vodovod. Jídla je dostatek. Jen zatímco ho na jednom místě zkažené vyhazují, jinde se kroutí lidé hlady. A svůj příjem si zasloužíme možná dle pravidel systému – ale zasloužíme si ho lidsky?

Problém na rozdíl od dávných časů není, že by nebylo, ale že se neposkytne tomu, kdo potřebuje.

Má kritika není výsledkem vlastního sobectví, závisti, touhy spálit do základů to, co mi nevyčarovalo prospěch. Mně bohatě stačí, když začneme bránit tomu, aby se takové věci děly i nadále. Aby se případně dále rozvazovaly úzké zájmové skupině ruce. Protože oni už tu moc mají. A sen o proměně silně nerovné společnosti ve společnost volně obchodující bez zásahu státu se rozplyne tehdy, až ti největší hráči konečně zadupou svobodně do země ty menší a vezmou si vše, o čem mají dojem, že je jejich, a na co dosud přeci jen sáhnout ještě nemohli.

Nesmíme si nechat vzít svobodu druhými, ale musíme svobodu druhých zároveň bránit.

Je to společný boj. Byl, je a jiný nikdy asi nebude.

Jen ve vysoce morální společnosti můžete dosáhnout, čeho budete chtít. Protože jen taková společnost je volná od potřeby vnějšího omezování, protože kompas správnosti si nosí v sobě.

Reklama