Návrat k tradiční, ideové politice má být renesancí přístupů, ne vytahováním ďáblů minulosti. Blábolení o povšechném utahování opasků a šlechetné skromnosti je přirozeným palivem populistické opozice. A také české xenofobie.
Nemůžeme už žít nad poměry a dále zvyšovat platy.
Všichni trochu zchudneme.
Uskromnit se musíme všichni.
Vládní politici dávají těmito a jinými cestami najevo jak moc nerozumí svým voličům. Přestože si vláda zpočátku vytkla ambiciózní cíl být vládou všech, vyjádření čelních představitelů jsou s tím v rozporu. Můžeme namítnout, že snaha vládnout zodpovědněji než předchozí kabinet vylučuje činit jinak, než aby to nebylo v rozporu s přáními voličů současné opozice. To ale zároveň nevylučuje úpravu komunikace navenek ve stravitelnější podobě, lze oponovat. Má snad tedy vláda zastírat své činy a svá rozhodnutí, ptáte se? Inu, potíž je v tom, že tak už beztak činí, jen to dělá horším než nestravitelným způsobem…
Skutečnost se má tak, že asi 16 % českého obyvatelstva lze řadit mezi ohroženou třídu. Počet lidí zasažených exekucí jde do sta tisíc, milionů. Minimální mzda je mezi zdatnějšími ekonomikami Evropy z nejnižších. Kupní síla popadá dech, ceny některých potravin i energií si to mastí vpřed nevídaným tempem. Nezaměstnanost je pořád v nízké míře, někdy ale „být zaměstnaný“ znamená jednoduše „dělat cokoliv za jakoukoliv odměnu, protože mi nic moc jiného nezbývá“. Daňová soustava Česka nerespektuje výzvy a potřeby ve výběru a rozdělování veřejných financí, namísto zdanění majetků dále daníme nepoměrně práci, progresivní daň je nemyslitelný koncept, zásadní úpravy ve výši daní následují jen podplácení voličů. Regionální rozdíly nejsou propastné, ale významné. Vztah k politice, politickým idejím a preference radikálnějších a neliberálních hnutí či stran, to s nimi koneckonců koreluje celkem obstojně.
Populismus jako strategie versus jako smysl bytí
Pakliže mě chcete obvinit z navádění k populismu, odpovídám, že hledání vhodné politické komunikace k zisku politických bodů je nutnou a běžnou součástí politiky. Neviditelný, nezajímavý či nepřesvědčivý kupec nic pořádně neprodá. Úspěšný obchodník nemusí lhát, šidit, ale musí umět prodat. Nakupovat u politického podvodníka znamená volit populistu. Za čistě účelem být volitelný pro co nejširší masy, volí se jakékoliv prostředky vedoucí ke spokojenosti potenciálního voliče, více či méně balamutící, přímo lživé či třeba jen vyprázdněné. Populismus a politika gest, dominance managementu vlastní popularity nad objektivně a všeobecně vhodnými činy učiní ze svého podporovatele středobod politické činnosti, naopak oponent nestojí za větší pozornost, než která uhasí nejsilnější požáry, ohrožující vlastní úspěch nebo moc. Přístup „rozděl a panuj“ je přirozenou strategií a blahorodí jeho volič mnohé odpustí. Ztrácí se hodnoty politiky, zodpovědnost za činy přesahující přítomnost. Důležitý je zisk „tady a teď“, minulost je selektivně převypravována a oploštěna do rozdělujících, polarizujících schémat, budoucnost vykresluje jen mlhavě, aby se zakryla prázdnota a nejsilnější motivace populisty – totiž vlastní prospěch.
Dnešní česká vláda má nevýhodu, že si navzdory vybraným nešvarům plnotučný populismus jako motivaci nevybrala. Hodnotovou neukotveností sklouzl elektorát levicově lidové politiky do volby čirého populismu bez pachu a chuti ve svém jádru. Ten je nyní sněmovní opozicí, a proti tomu se musí vláda bránit. Neměla by tak ale činit oplácením stejnou mincí. Z principu své politiky a síly nutné k udržení svého elektorátu si to ani nemůže dovolit ani toho nemůže úspěšně dosáhnout.
Jestliže jsou totiž cíle vašeho programu namířeny v důsledku proti zájmům voličů opozice, přetírání reality útoky na soupeře a vyzdvihování své politiky velkým rozmachem jen odhalí palčivou realitu, že nikoliv vy, ale vláda oponentů bude pro dotčené masy prospěchem.
Neztratit kontrolu
Co by tedy současná vláda měla udělat aby uspěla co nejvíce u svých jiných voličů? A proč by to vůbec měla chtít?
Mnoho kroků minulé vlády bylo průšvihem nebo k němu směřovalo. Pokud nyní nabízí alternativu ve sněmovně nejen ANO, ale (pak už jen) SPD, lze tušit děsivé scénáře, kdyby se zvláště v nyní tak napjaté době dostali dotčení k moci. Navíc současná koalice nezvítězila jen vlastní snahou, ale i díky matematice volebního systému, který nechal pod čarou potenciální Babišovy spojence – ČSSD i PŘÍSAHU, popřípadě KSČM. Pětikoalice získala souhrnem přes 50 procent hlasů jen v Praze, Brně a pak okresech Praha-západ a Praha-východ. Je to jen ilustrace, ale přesto zásadní pro popis naší situace…
V dosti vratké poloze se ale vláda chová jako kdyby měla kontrolu jistější. Nemá, a s nevídanou souhrou a vzájemným posilováním se krizí bude kontrola čím dál tím nesnadnější. Přesto si dovolí generalizovat zkušenost vyšší střední třídy a považovat svou sociální politiku za vhodnou, uskromnění za nerozporovatelné a realistické, stát za přebujelý, ekonomiku vyžadující pouze minimální intervenci. To, že jde o přenášení třídní zkušenosti, obhajuji tím, že dogmata, která minimálně variabilně s sebou nese česká pravice dlouhodobě, jdou náhle a se samozřejmostí stranou, pokud je cílem vládní politiky třídní zájem jejích voličů, a to ať jde o plošné zpřístupnění cen pohonných hmot, nesystémové snížení daní z příjmu nebo přetrvávající minimální danění majetku. Prostředky přepnutím tlačítka tečou tam, kde nejsou znatelně tak potřeba, jestliže není hlavně cílem obhajovat zájmy právě a především jen vašich podporovatelů.
Že Babiš dané obtíže taky neřešil? Pravda, měl ale po ruce ve své ideové pružnosti a prázdnotě mnoho rychlých zlepšení pro ty, kdo strukturálními, dlouholetými problémy trpí. Současná vláda ovšem takové kroky odmítá a přichází o sladké pečivo kterým ucpe nejdříve pusu, a pak ať po nás potopa.
Praktická, ideově bolestivá, přesto řešení
Racionálně i čistě prospěchářsky by pro dnešní kabinet bylo východiskem najít plnohodnotné funkční cesty ke zlepšení životních zkušeností dotčených. Pokud ale stejně jako opozice děláte více třídní a populistickou politiku, než „data-based policy“, je pro vás aktuálně lehčeji dýchatelné tuto strategii následovat. Pochopitelně připočítejme faktor tradice, taková strategie vychází z dobrých zvyklostí české politiky po dlouhá léta. Řešení objektivních potíží se tu zcela běžně potýká s pomalou reakcí, mimo jiné bržděnou ideologickým tmářstvím.
Jestliže dříve ale bylo rizikem, že zvítězí plochý pragmatismus nebo populismus z druhé strany, dnes je rizikem dalekosáhlejší řetěz následků. Jednak naše ukotvení v euroatlantických strukturách, zařazení se po bok států podporujících zvýšení míry evropské integrace, ale také příprava na zaprvé technologické výzvy (čtvrtá průmyslová revoluce), za druhé klimatické. S tím vším souvisí snížená ochota tvrdší generace populistů držet se alespoň některých základních, byť nepsaných pravidel, ostatní jak po celé roky na Hradě předvádí Miloš Zeman. Vedle takové představy Tomia Okamury na vnitru bledne Zeman ve své hranaté kukani dost šeredně, hádám.
Zastánce progresivní a skutečně politiky „západního“ střihu v neposlední řadě pobouřil postoj vlády k odkladu ukončení těžby uhlí v roce 2033. Vedle zmíněné asociálnosti a elitářství jejich politiky se tak ve stínu limitů těžby, tajnůstkaření kolem Turówa, absentující energetické transformace zdá, že ani tato vláda nevládne mocí splnit nutně čekající výzvy budoucnosti bližší i vzdálenější. A pokud nemají co nabídnout skutečné proměně země ani nižším vrstvám, nebudou výše zmíněnými kroky příslibem ani pro uvědomělejší liberální voliče ani ochranou před výhrou dalších ostrých a neliberálních populistů.
Najednou vás samoživitelky (české) zajímají…
Současnou velmi záslužnou a vnitřně ozdravnou podporou ukrajinských uprchlíků a jejich domoviny pak paradoxně naplňuje vláda vypjaté konspirace a paranoidní vzdechy části obyvatelstva, z nichž aktuálně tyje opozice. Státní kasa najednou nalézá nemalé částky na sociální politiku, podporu začlenění vzdělávání, podporu v bydlení, jehož kritický stav přemrštěných cen a nedostupnosti už delší dobu pálí i střední třídu. Třídně orientovaná politika české pravice se v tahu vlastní protiruské ideologie nechala šmahem obměkčit a dává, pomáhá plnými hrstmi. Díkybohu za to, nelze ovšem jízlivě nepoznamenat, že pro obdobně trpící Syřany, mimochodem též rukou ruské agrese, měla většina dřívější vlády i opozice srdce leda z kamene, strachu a rasismu.
Nejen, ale významně ideologicky motivovaná pomoc uprchlíkům se z podstaty navíc nesmí kritizovat. Poukázat slušně a kriticky na vlastní rozpory v přístupu k potřebným, to je skoro až důkazem prokremelských postojů, byť těm samým dříve nevadilo podporovat skutečně putinovského Orbána. Ostatně, co naplat, dokud krotil levici, homosexuály a transgender osoby, byl ve černobílém smýšlení „nepřítel mého přítele je můj nepřítel“ přijatelným vzorem.
Koblihová a nahnědlá opozice si tak může klidně jen sedět a pouze rozmýšlet, jak nejvýdělečnější prodat frustrovaným voličům plody pokrytectví a měšťácké nadutosti naší vlády. Je tragické a fatální, že míra občanské uvědomělosti a morálky, vedle materiálních skutečností a místních nedostatků, umožňuje žít blaho opozičníka právě i z této hrůzy války a správné, pohotové a chvalitebné reakce našich vládnoucích politiků.
V žádném případě proto nevyzývám k následování strategie tvrdých populistů, naopak – místo žvanění o západních hodnotách, slušnosti, o utahování opasků, o finanční odpovědnosti, kdy ani jedno není upřímně naplňováno, měla by česká středopravicové vylézt z nory postkomunismu a neoliberalismu a skutečně rozumnými, plánovanými, tedy jinak řečeno nepopulistickými kroky najít cestu pro zlepšení životu všech, kdo to objektivně potřebují.
Času na to není tolik, jen by se mohlo zdát.