Urputné kulturní války jsou další frontou dlouholetých snah o získávání bodů na geopolitickém hřišti, na které už mnohdy Rusko vyhrávalo.
Spojené království, 23. června 2016. V referendu se obyvatelé těsnou většinou rozhodnou pro opuštění evropského bloku. Následují měsíce a roky trapných výstupů, selhání vládních představitelů v přesvědčování vlastních poslanců, dohady s Evropskou unií. A následné překvapení, jak moc návrat hraničních kontrol poškodí britského občana.
Spojené státy, 8. listopadu 2016. Vítězství v klání o Bílý dům si domů odnáší Donald Trump. Nepochopitelné a unáhlené kroky, handrkování se s KLDR o velikosti tlačítka k odpálení jaderných hlavic, despekt k evropským a severoatlantským spojencům, nakonec nepřijetí prohry v dalších volbách a jistá podpora tragikomického puče útokem protestujících na Kongres, která ale má zcela vážné důsledky.
Česko, 27. ledna 2018. Na základě masově šířených lží se daří obhajujícímu prezidentskému kandidátovi, Miloši Zemanovi, zvítězit ve druhém kole voleb, mimo jiné přilákáním nevoličů v prvním kole, kteří se zděsili příchodu uprchlíků a jiných nesmyslů, které by jako prezident snad zařídil či spáchal protikandidát vítěze, Jiří Drahoš.
Maďarsko, 8. dubna 2018. Orbán obhajuje v parlamentu ústavní většinu a započíná volební období, ve kterém nejen přitvrdí v boji s médii a utužení oligarchie, ale také boji proti lidským právům sexuálních menšin.
Brazílie, 28. října 2018. Jair Bolsonaro, podporovatel padlé brazilské junty a postoji prakticky neofašista, vítězí v prezidentských volbách. Mimo pošpinění instituce hlavy největšího jihoamerického státu nenávistí a extremismem zapříčiní laxní reakci na covidovou pandemii a nechá poumírat desetitisíce Brazilců na infekci, jejíž šíření se dalo významně redukovat.
Polsko, 13. října 2019. Ultrakonzervativní Právo a spravedlnost znovu získává možnost vládní většiny a následují roky útoků na evropské instituce, právo, na lidská práva žen a sexuálních menšin.
Zatímco v Česku se zadařilo odstavit od vládní i parlamentní moci komunisty a nepustit dál do vlivu na exekutivu nahnědlé populisty z podnikatelské strany Tomia Okamury, v Polsku má opozice šanci katolické fundamentalisty porazit, britský premiér Boris Johnson se ztrapnil na mnoha frontách a ztrácí podporu, v USA ztratila hlava státu svůj mandát na další volební období a letos to asi čeká i Bolsonara – tak v zemích jako Maďarsko se změna zdá nejistá a nové hrozby vystupují na povrch s posílením krajní pravice ve Španělsku, Francii, Itálii a Švédsku.
Španělským lidovcům dost dobře zmizí možnost sestavit národní kabinet bez zástupců Voxu, národněkonzervativní strany opoziční vůči ženským právům a regionalismu. Stejně tak se drolí taková šance švédské středopravici a zcela realisticky je dotazována na situaci, kdy bude muset stát ve vládních řadách spolu se Švédskými demokraty. V Itálii může uspět blok pravice s čelním vedením slábnoucí Legy a masivně posílených post-fašistů Bratrů Itálie. A Francouzi si sice, jak se zatím zdá, opět vyberou za prezidenta Macrona, ale proti němu stane jedna ze tří osob, kdy dvě ze tří jsou jasně zástupci krajní pravice.
Jestliže v minulých desetiletích a předchozím století byla panáčkem na šachovnici ruského, dříve sovětského vlivu krajní levice se zhlížením se v zrcadle bolševické totality, dnes je to pnoucí se hruď tvrdých konzervativců a „nácíčků“ napravo. Kde bylo zestátnění všeho průmyslu, tam je dnes přikývnutí rozkladné oligarchii. Kde byl útok na buržoazní reakci a nepřátele režimu, je dnes útlak menšin hrozících rozbít naši kulturu a rodinné hodnoty. Kde byl odpor k západnímu bloku a volání po světovém míru za současného držení jaderných zbraní, tam je dnes odpor k Evropské unii, NATO a volání po vystoupení z obou těchto institucí. Paralela někdy není tak křiklavá s ohledem na dnešek, kdy se nevedou pouliční boje komunistických radikálů s oponenty nebo nevlají rudé prapory, ale více nebo méně tyto nové postoje jsou přítomné až ve příliš mnoha politických programech příliš silných stran Evropy.
Současný krvavý boj o ukrajinskou svrchovanost nebude vítězně završen, pakliže se nedokážeme stejně tak tvrdě postavit hodnotově proruským spíše než proevropským tendencím, jako nyní činíme ze dne na den ve veřejné i soukromé sféře v defenzivě vůči ruským tankům a střelám.
Všechny demokratické a konstruktivní politické síly se musí postavit za silnou Evropu, obranu lidských práv bez rozdílu, obranu sociální spravedlnosti, obranu svobodné diskuse bez nenávisti a bez obrany lží a propagandy jako „volnosti slova“. Levice si musí konečně jednohlasně vybrat, zda půjde se starými duchy studené války, nebo půjde vstříc společné svobodě bez banálních ideologických bojů o čistotu uvnitř sebe samé. Pravice si konečně a mnohem, mnohem naléhavěji musí vybrat mezi šířením lží a rudého děsu kvůli právům homosexuálů a sociálnímu státu a mezi vystavěním své agendy konstruktivně a s přijetím cíle sociálního smíru se zachováním svého programu a příklonu k hodnotám Evropy.
Destrukce materiálních a myšlenkových jistot politikami škrtů, hrůzou z destrukce „západních hodnot“ pouhým přiznáním rovnosti lidí a občanů, ideovým zaslepením v mezinárodní spolupráci, kdy bližší košile pravicového extrému než liberálního kabátu, vše strhává pravicový mainstream blíže a blíže kraji této části spektra. A stejně tak většinový postoj a mysl občanů. Mnoho politiků se nenechalo strhnout a zachovalo si svou agendu tak, aby odpovídala výzvám a realitám počátku 21. století. Nenormalizujme bigotnost a ideologickou slepotu, nenormalizujme rozevírání nůžek nerovností ve společnosti, nenormalizujme vykořisťování mas pracujících, nenormalizujme „přirozeností“ rozklad liberálních hodnot, nenormalizujme demontáž právního státu.
Pro mě za mě, vyberte si socialismus, kapitalismus, monarchii nebo anarchismus. Je ale existenciálně a civilizačně nutné vybrat si člověka. Život, kde člověk nebude člověku vlkem a kde se bojovníci proti rozpínavému novocarství Vladimira Putina sami nebudou stávat ústy jeho hodnot v našich zemích.