Reklama
 
Blog | Michal Beneš

Řídit stát jako farmu

Podivné spiklenectví autoritářství a drtivé prohry s důmyslnou hromadou proteinů. Mnohému chybí nikoliv tradiční poslušnost, ale tradiční něha. Neúcta k ženské práci a principu péče je kritickým bodem ve zvládání pandemie.


Nejen naší společností prostupuje frustrace. Při široce dostupném očkování se tento boj s covidem zasekl na neochotě části občanů. Můžeme to odbýt přiřknutím tuposti a vymytých mozků odmítačům. Taky připustíme, že pro někoho je šíření bludů cestou ke slávě a moci a nezastaví ho jen tak ledacos. Na druhou stranu pořád cítíme potřebu diskutovat, debatovat, nechat zaznít „všechny názory“.

Možná ale nepotřebujeme debaty, nýbrž ty „pravé“, tolik chybějící hodnoty a ideje. Jaké?

Proč nelze reálně debatovat s bojovníky proti respirátorům, dezinfekci, testování? Vynechme ty, kdo tak činí s cílem být zvoleni nebo na tom zločinně vydělat. Je faktem, že jde ve světě o všudypřítomný fenomén. Rozdíly mezi zeměmi a jejich popírači jsou. Naopak máme důkazy, že bez ohledu na jejich původ někteří nevzdají naučené lži o covidu ani na smrtelné posteli.

Reklama

Poslední, co člověku obvykle koneckonců zbývá, je totiž víra. Nikoliv v boha, nýbrž obecně myšleno. A některým jako by nezbývalo než se opájet mylnou představou výjimečnosti, náležení k odboji, kteří prohlédli, co skutečně podepírá svět a hýbe jím.

Dohlížet

Proč ale nejsme všichni konspirátory? Potřebujeme mít pocit kontroly nad sebou, potažmo a dohromady životním prostorem, případně přímo druhými. Pokud ale nemáte po ruce bazální jistotu a výklad širého světa, nemáte se o co doslova hmotného opřít, ztrácíte zábrany a racionalitu. Kontrolu nad svým životem mají mnozí notně oslabenou životními podmínkami, více či méně existujícím aktivním přičiněním se. Souvislost slabšího materiálního zázemí se společenským postavením a sociálním kapitálem znamená zasíťování do určitého smýšlení a každá skupina potřebuje své mýty, aby držela pohromadě, ať o stvoření, nebo osudu, třeba proč se někteří mají mnohem lépe než já, my?!

Potíž ovšem nespočívá jen v neprůchodnosti argumentů přes zeď skeptiků. Zkostnatělost společenského nastavení se skrze zatěžkávací zkoušku, jakou pandemie je, jasně ukazuje v masivnosti jednotlivých vln infekcí, opakovaném nezvládnutí prevence dalších přívalů, neschopnosti srozumitelně a důvěryhodně komunikovat očekávané a plánovatelné postupy. Obecně platí, že kdo se adaptuje, přežije. Ale lze kruhem definovat naopak, totiž kdo přežil, musel se adaptovat. Vzhledem k mortalitě, společenské náladě a ekonomice v naší zemi to ovšem vypadá, že adaptace přirozeně byla, ale s drsnými kolaterálními škodami.

Zcela paradoxní ovšem je, jak v době závažné krize mají politici vybraných zemí chuť a prostor řešit, co vůbec s pandemií nesouvisí a co si nevyžaduje prudký tlak shora, ale celospolečenskou diskusi a všeobecnou citlivost. Kanadská spisovatelka Naomi Klein popisuje fenomén šokové doktríny, intervenci do politiky a ekonomiky doma či v cizině, kdy zatížení přírodní nebo třeba vojenskou katastrofou brání společnosti zareagovat na změny, které by jinak měla kapacity odmítnout.

Jenže zatímco Klein popisuje případy zvrácených, ale racionálně pochopitelných motivů finančních či mocenských zisků, jako třeba v pomoci latinskoamerickým diktátorům ze strany USA, v dnešních kontroverzních postupech nutno hledat spíše hodnotové motivace.

– a trestat?

Bylo to právě Polsko, které v době pandemie brutálně zakleklo na reprodukční práva žen. Pandemie nezabránila masovým protestům, ale ty zas neměly sílu vládu ultrakonzervativců přesvědčit k odchodu. O co hůře, že ačkoliv polští občané už znají první pravděpodobnou oběť takové doktríny, přesto snahy o další utahování smyčky kolem práv žen a sexuálních menšin nekončí. Neupejpají se ani na Slovensku, kde opakovaně byly katolickými konzervativci a neofašisty předloženy novely směřující k umenšení už tak omezených či nedostatečně chráněných žen a LGBTQ+ osob. V utlačování zvláště sexuálně minoritních občanů se pak vytáhlo Maďarsko.

Mimořádně tvrdou představu o společenském uspořádání prosazují i vybrané státy USA, prokusujíce se aktuálně procesem postupu k závěru v podobě vytouženého přehodnocení ústavní garance přístupné interrupce na federální úrovni konzervativní většinou Nejvyššího soudu. To by umožnilo nejen volnost už zaváděným restrikcím, ale i uvolněné ruce konzervativnějším státům unie, jež k tomu zatím nepřistoupily.

Pozadu nezůstala ani Brazílie, konkrétně prezident Bolsonaro. Vedle zrychlené likvidace Amazonie neopustil svou nostalgickou přítulnost k zaniklé juntě, natož tomu odpovídající až fašistickou rétoriku a manýry. A Rusko si mimochodem opětovně vyzkoušelo otrávit někoho, kdo jim setrvale šlapal na kuří oka…

Osudová selhání – a historická výhra péče?

Co mají všechny vyjmenované státy ještě společného? Rozhodně se jim v boji s covidem nedaří. Politické elity buď podcenily, nebo dokonce hrubě znevažovaly opatření proti infekci. Zmíněné země přitom většinou nebudeme považovat za tak zaostalé, aby se organizačně nebo zdravotnicky s takovou situací nepopasovaly. Spojuje je ale postup vládnoucí garnitury principem řízeného chaosu, čímž nevyhnutelně selhala preventivní opatření, došlo k přetížení zdravotnictví a excesivní mortalitě.

Od zmateného zavádění a zase rušení opatření v Česku přes hysterická gesta slovenská Matoviče, nikterak působivé proočkování maďarské populace mimo jiné čínskými vakcínami, až po totální bludnost Donalda Trumpa, zaslepený odpor republikánských guvernérů k čemukoliv, co připomínalo restrikce, také ponížení všech obětí covidu jednáním Bolsonara.

Ale nešlo jen o chaos. Mnohá vyjádření vykazovala buď přímo znaky falešné sebedůvěry, ponižování infekce na „rýmičku“, nebo vyprázdněně apelovala na „vlastní zodpovědnost“, zatímco jiné odmítla jako nepřijatelně „nesvobodné“. Princip péče nebyl přítomen. Ten, který historicky prokazatelně patřil a náleží spíše ženám, nikoliv vrozeně, ale společensky, výchovou a očekáváními. Do očí se umírajícím vysmívali především muži. Princip tvrdé moci naopak byl přítomen hojně.

V kontrastu s tímto se nabízí ohlédnout nejen, ale především tam za místním zdravotním systém, kde se zadařilo až nečekaně odolat totálnímu kolapsu. Proč? Na oltář všech nemocných položila těla zdravotníků, lékařů i sester obří oběť, když dennodenně a bohužel i právě dnes musí vyprovázet desítky, stovky mrtvých na onen svět po urputném a nejen psychicky nákladném boji.

Přitom je to tato dřina, hlavně sester, která trpí nedostatečným platovým ohodnocením a dlouhodobým personálním podstavem. Ve smyslu trpícího a přehlíženého principu péče ale také jde o řady matek, nejen samoživitelek, na které padla tíže péče o domácnost, děti na distanční výuce i pracovní povinnosti. Jde o duševní zdraví všech, kteří přišli ať o blízké, umírající v osamocení intenzivní péče, nebo spolužáky, přátele, kolegy při škole a práci z domova.

Opustit zaběhnutá kola systému, jak si někteří progresivci od pandemie slibovali, se nakonec nepodařilo. Chtít péči po těch, kdo zůstali bez opečovávání, je krajně náročné. Deprivovaní péči spíše urputně odmítají nebo zuřivě vyžadují.

Zdravotníkům se dnes netleská, leda hrozí pěstmi a vyčítá se jim bludně účast na protilidovém spiknutí. Základní důvěra ve svět je pro mnohé narušena materiálně, a nyní se drolí i hodnotově, zvláště pro ty zoufale sledující strmě rostoucí čísla. Reálný dopad tato situace ale bude mít na všechny. Je děsivé, jak samozřejmým se stalo masové umírání na covid, jako kdyby šlo jen o ta konečná čísla statistik, vyprázdněná a bez špetky lidskosti. V ubohém světě jsou ubohé i jeho oběti. Opakovaná beznaděj a marnost, nedostatek klíčů k odemknutí řešení přináší zahořklou rezignaci, případně aktivizaci leda skrze nenávist. A pokud už jen prázdně litujete a jste ubozí sami pro sebe, nemáte co ztratit.

Je čas na lidská práva nebo morový sloup?

Je však náhodou, že státy zahazující vydobyté svobody nejen minorit, ale doslova poloviny vlastní populace, určené pohlavím přiřknutým dle litery zákona (sic!) při porodu, jsou často těmi samými, ve kterých se z výsledků boje s pandemií covidu zdá, že je tam lidský život zcela lhostejnou položkou?!

Jak je vůbec možné, že kdo se nejvíce ohání ochranou života, třebaže ještě před narozením a schopností uvědomovat si, kdo tak hořekoval na příchod trpících z válečných zón, je nyní tím, kdož v osudové hodině nebije jako první na poplach při vymírání svého národa, ale dál pokrytecky brání právu žen na tělesnou autonomii?

Lékaři a celé zdravotnictví možná čelí selhání systému, ale nevzdávat se druhých, to je jejich posláním, definičním oborem profese. Zdravotníkům někdy nic než etický, ale přesto marný boj nezbývá. Bohužel tyto hodnoty mnozí nesdílí a v době mimořádného globálního otřesu se neštítí tvrdě nastolovat svou agendy. Zatímco i jakékoliv omezení mobility může být nepřijatelné, natož očkování, o hmotě, životě člověka hodlají tito rozhodovat do těch nejvíce hořkých konců. Přestože mají v rukách data a výzkumy– nejednají. Nebo jednají zcela odlišně, naopak…

I před českou společností v tomto stojí výzva. Sněmovnu zaplnila s převahou konzervativní pravice a sociální liberalismus z ní prakticky vymizel. Spolehnout se nebudeme moci ani na technokratický centrismus, prostý pachů a vůní, ale aspoň s daty podloženými závěry a návrhy. Zato tam nebude málo těch, kteří otevřeně přiznají podporu kreacionismu a kritiku evoluční teorie. Bez okolků se vyjádří o přízni k autoritářům v Maďarsku a Polsku, podporují Trumpa, Republikány a jim blízké ideály, které napomáhají rozvracet americký právní stát. Osob, jež nechtějí pečovat, ale s ideovým egoismem zničit poslední zbytky aspoň teoreticky platné sounáležitosti a péče věnované státním systémem, jeho programy a prioritami.

Odmítli jsme stát jako firmu. Bohužel máme parlament a vládu, jejíž nemalá část si spíše představuje ženy jako nosnice a pracující lid jako sklízeče hrubých domácích produktů, jakoukoliv cenu musí tito za to platit.

Farma jako firma, firma farmou. Řídit stát jako farmu. A čím dál více jako farmu zvířat.

A co vůbec je patriarchát, když ne tohle?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama