Být moc aktivní, zajímat se, ptát se, je v Česku dlouhodobě podezřelé jednání. Aktuální dění nám ale ukazuje, že to, jak už bývá zvykem, neplatí pro každé solidní téma a věc stejně. Přitom angažovat se znamená strategicky podporovat, abychom se nemuseli starat místo těch, kteří mají vládnout, a nikoliv sát z erárního či kumulovat moc.
Když před několika lety začal Evropou procházet přízrak populismu, mnozí to vnímali jako konec nadějím, že pádem železné opony nadchází éra uspořádání lidské společnosti na základech liberální demokracie. Pod tlakem hlasů mnoha odpůrců sociálně liberálních politik se ocitly i takové státy, u kterých bychom mohli snad předpokládat, že se ze své historie buď poučili, jako například Německo, nebo že je prostě mnohaletá tradice demokratického systému ochrání před vlivem všeobecné skepse, hluboké nespokojenosti a odmítání bazálních hodnot západoevropských zemí. Naopak ve střední Evropě, také Česku, asi takový vývoj až tolik nepřekvapil. Nemáme přeci mnohé dekády funkčního právního státem, jenž je zvyklý na skutečné sdílení rozhodovacích pravomocí s občany Když i v tak vyspělých státech, které se geograficky nebo kulturně nachází na západ od nás, selhaly tradiční strany a myšlenky a dávaly se do pohybu jiné černobílé a nacionalistické tendence, jak tomu asi může být ve státech dříve na východní straně železné opony.
Správně se nám podařilo vyvodit, že klíčovým faktorem pro úspěchy populistických hnutí je široká nespokojenost mas, která přese všechny amorální projevy, které s sebou nesla a nese, je způsobena přehlížením problémů mnoha obyvatel dotčených zemí, kteří nesdílí spokojenost s vývojem dějin, vlastních životů a budoucnosti pro sebe a vlastní děti, jako ji prožívají ti více v popředí a vedoucích místech society.
Vhozením lístku se jmény kandidátů do volební urny dáváme právoplatný mandát osobám vykonávat úřad, ze kterého nebývá prakticky možné je v průběhu volebního období sesadit. Z pohledu populisty je velmi výhodné přilákat voliče pouze k volbám, a poté je již jen ukolíbat hrou na práci pro jejich dobro, pro kterou nemusí přeci dělat nic jiného, než to co už dokázali, že umí – no přeci jít příště zase volit. Pokud by totiž občanská společnost nejen aktivně volila, ale také se zajímala o skutečné pozadí skutků takových filutů, mohla by vlastně přijít na to, že mnohé politické sliby jsou jenom jedna velká kamufláž, za níž stojí naplňování mnohých, ale především vlastních, sobeckých zájmů.
Mlčení jako souhlas
Znehodnocovat projev angažované společnosti je tedy jedním z výborných nástrojů populisty k udržení všeobecné nevědomosti, laxnosti a nezájmu. Vytváří bezpečné prostředí pro jeho vlastní prorůstání systémem. Pokud vydrží společnost nehybná dostatečně dlouho, systémem prostoupí natolik, že již ani volby nemusí nic změnit. Kupříkladu, stačí se podívat třeba na takové Maďarsko nebo Rusko.
V nedávné době pobavila širokém řady uživatelů Twitteru vedoucí Úřadu vlády ČR, Jana Kotalíková, když nasdílela fotografie ze uspořádaného kulatého stolu na téma zastoupení žen v manažerských pozicích. „Diskuse o rovnosti žen a mužů se dá vést věcně, racionálně, bez emocí, bez aktivismu a sklonů k feminismu,“ těšila se z proběhlé akce. V hojném počtu se jí v komentářích sešlo mnoho nesouhlasných ohlasů, a s potěšením mohu říct, že jsem mezi diskutujícími viděl i dost mužů, kteří nenápadně paní Kotalíkové sdělili, že kdyby nebylo jistého aktivismu a historických sklonů k feminismu, asi by nyní nejen neseděla za kulatým stolem s mnoha odborníky, kterými byli dříve jen muži, ale už vůbec by nebyla v takové pozici, z níž právě úřaduje zásadní politické institucí naší republiky.
Žena v dříve nepředstavitelně privilegované pozici nedokázala reflektovat, na ramenou kolika angažovaných aktivistek a aktivistů, v minulosti bojujících za zrovnoprávnění žen s muži, vlastně stojí. Zároveň se toto vyjádření ale zdá být i symptomem širšího problémů. Totiž že nejen pro kariérní populisty, jakým je kupříkladu bývalý premiér Babiš, představuje doopravdy aktivní občanská společnost jakousi překážku, projevem strkání nosu do něčeho, do čeho nám buď nic není, nebo je ideologizovaným, fanatickým zápalem, nevhodným zasahováním do statutu quo, či prostě zpochybňování politické, stranické, individuální moci a vlivu.
Někteří nemlčeli a nebudou
Vzpomeňme třeba na prezidenta Zemana, který se těšil z přeřezávání aktivistek, připoutaných k jimi chráněnými stromy, přítomnými dřevorubci (což ostatně jen ukazuje, jak málo feministických sklonů u nás je, že si hlava státu toto dovolí…). Nebo politiky přející bojovníkům za konec těžby uhlí, aby je blokované rypadlo pořádně přejelo. Všechny ty lidi, kteří posílali stávkující studenty na náměstích po celé republice za větší boj s klimatickou změnou zpátky do školy do lavic, kam přeci patří, neboť nemají ve svém věku určitě jinou motivaci, než se flákat a mlátit prázdnou, radikálně levicovou slámu. Taky komentáře v médiích od novinářů, kteří poukazovali na to, jak se k nám ze západních univerzit, z metropoli, vlád a zemí valí vlna nového marxismu, levice a zeleného šílenství, čehož jsme se v nějak odlišné podobě, ale přece před několika dekádami zbavili, aby nás nakonec maskovaná podoba v bledě rudém zaplavila z druhé světové strany. Naštěstí bít na poplach můžeme podle nich být leda tak v kontextu dění v zemích na západ od nás. V našich ulicích a městech zatím tradiční hodnoty střední Evropy bráníme leda před holými zadky LGBTQ+ aktivistů kteří se prostě moc ukazují a moc o svých právech, vyrovnání nebo diskriminací mluví, a proto jsou nakonec diskriminováni. Nějaká genderová ideologie prostě u nás naštěstí nedostala moc možností, alespoň zatím…
Zároveň s tím ale najednou slyšíme v médiích, jak Ministerstvo práce a sociálních věcí klidně spolupracuje s homofobním, nenávistným a manipulujícím hnutím Aliance pro rodinu, které nejen aktivně brání zrovnoprávnění svazku mezi partnery bez ohledu na pohlaví, což by se dalo chápat jako hypoteticky legitimní cíl, ale podkopává vůbec kulturu, věcnost veřejné diskuse. Co chápeme u ruské propagandy jako nepřístojné, zde najednou jsme schopni přehlížet a ptáme se kritiků takového angažmá jmenované neziskovky, kolik asi peněz teklo ze státního rozpočtu pro podporu názorově oponentních spolků jako je Prague Pride. Vtip je samozřejmě v tom, že zatímco regionální deníky si mohou morálně dovolit žádat o státní dotace, tak přece bychom to nedovolili takovému Sputniku, Protiproudu nebo jiným dezinformačním médiím.
Nemusíme se ale dívat jenom na toto významné české ministerstvo, abychom viděli, že tu jaksi uplatňujeme dvojí standard. S Aliancí pro rodinu nebo Hnutím pro život totiž mnoho českých konzervativních politiků nějakým způsobem spolupracuje či vystupuje, podporuje je delší dobu, obdobně jako se bratříčkují s polskými ultrakonzervativci, případně mají mezi svými zásadami boj proti takovým neexistujícím příšerám, jako je genderová ideologie ztělesněná istanbulskou úmluvou. Vedoucí postava Aliance pro rodinu, Jana Jochová Trlicová, je pak třeba manželkou Romana Jocha, předsedy Občanského institutu a bývalého (nakonec odejitého) poradce expremiéra Nečase, který dlouhodobě stojí za radikálně konzervativními názory. Podobnými těm, za něž tečou různým organizacím štědré příspěvky od křesťanských fundamentalistů z druhého břehu Atlantiku. Je předsedou institutu, na jehož letní školu přijíždějí hosté jako třeba bývalý premiér Mirek Topolánek, děkan FSS MUNI Stanislav Balík, sněmovní matador Marek Benda, aby tam mluvili o krásách Trumpovy politiky, nebezpečí neomarxismu, případně špinavosti jakýchkoliv projevů myšlenek jako je #MeToo. U politiků, jako je již zmíněný Benda nebo třeba europoslanec Alexandr Vondra, najdeme i takové skvosty, jako bylo srdečné setkání s představiteli pravicových radikálů z USA, třeba Dennisem Pragerem anebo Stevenem Bannonem.
Názor není patent na rozum nebo pravdu
Problém samozřejmě není, že mají odlišný názor, nýbrž že jej zakládají a prosazují na tvrzeních a způsoby, které neodpovídají standardům demokratické diskuse, racionality a kritického myšlení. Také není pěkné, pokud vedle toho postavíme ignorování občanské společnosti, pokud nám její činy nejsou po chuti, za kteréžto považuji nicneříkající a frázovitou reakci premiéra Fialy na výzvu Milionu chvilek pro demokracii, aby zaujal stanovisko k problematickému a kontroverznímu kandidátovi na ministra spravedlnosti, Pavla Blažka. Jednoduše hnutí občanů za boj s populismem bylo užitečný jen do doby, dokud bylo proti politickému konkurentovi. Když najednou spolek zmínil orbánovské autoritářství nebo vlastní mouchy, hodnoty společenské angažovanosti jdou do ústraní či je nebereme prostě vážně.
Symbolickou korunu tomu nasaďme například tím, jak se předseda kabinetu vyjádřil k právnímu státu v Polsku. „Právní stát je podle něj tématem pro klidnější časy kdy se mohou probírat názory na jeho podobu a dodržování,“ říká nám parafráze jeho vyjádření pro média. Jde o naprosto nemístnou bagatelizaci naléhavého problému, přeci rozporu polského fungování státu s tím, jaké nejen hodnoty, ale podmínky máme zakotvené v základním právu Evropské unie, kam jednoznačně patříme. Ačkoliv diplomacie vyžaduje mnoho ústupků a zvláštních komunikačních a někdy i mentálních akrobacií, myslím že jsou hranice, za které bychom jít neměli. Z paranoidního pohledu lze usuzovat, že současné vládě možná na právním státu záleží asi tak moc, jako tomu bylo u občanské společnosti. A to ať jde o ekologické aktivisty, hnutí proti korupci, za větší transparentnost, sociální spravedlnost nebo jiné.
V době brutálních bojů agresivního Ruska s bránící se Ukrajinou, době souvisejících rostoucích cen energií a potravin, tedy zvyšování nákladů na základní lidské potřeby, v době dlouhodobé krize bydlení, zdravotních následků pocovidové pandemii – jednoduše aktuálně jednoznačně potřebujeme nejen kvalitní reakci našich politických představitelů a dlouhodobou strategii zvládání, ale také zajímající se občanská společnost. Jak se totiž zdá, naše vláda má varovně nízkou laťku v tom, co je ještě vhodné nebo co je nutné pro zachování skutečné liberální demokracie, ale také finanční zodpovědnosti, jíž taky moc nepobrali. Ostatně mnou pořád dokola omílané nesystémové snížení daní z příjmu, ale také faktické dotace fosilního průmyslu zlevňováním paliv spotřebiteli – nebo čerstvá novinka „pět litrů pro takřka každou českou rodinu prakticky bez ohledu na její příjmy“ – to dokazují.
Vedle čirého pragmatismu obrany před nástupem tvrdších populistů po neuspokojivém vyřešení naléhavých otázek jde také o dlouhodobou strategii k zachování kvality a stability našich institucí, a tedy tím i možností, jak skutečně efektivně zezdola ovlivňovat politickou, tedy i ekonomickou moc pro prospěch všech dotčených.
Zatím se totiž zdá, že minulá i současná vláda mají více nežli upřímnou snahu o budování této země spíše snahu projevit své sklony ke slepé třídní politice, s cílem být znovuzvoleni. A ještě to dělají tak blbě průhledně.