Ideologie je v politice nevyhnutelná. Přesvědčit ostatní o svých postojích jako těch dobrých dává smysl, dokud nezačnete tvrdit, že ideologie a vaše postoje nejsou jen dobré, ale i správné. Jediné správné. Udržet v našem světě osvědčené není jen otázkou slepého lpění na tradicích, a už vůbec se v onom zájmu nesmí lhát. Škodíte tak sobě, ale především i druhým.
Deník N se před nedávnem ptal českých osobností konzervativních postojů, co pro ně konzervatismus znamená. Zastoupena byla škála osob od Petra Pitharta přes čelní postavu ODS, Miroslavu Němcovou, po Michala Půra z Info.cz či Romana Jocha. Zmiňovali hodnoty jako rodina, zachování tradic, pomalejší vývoj ve společnosti, dbát na udržení toho, co funguje. Neunáhlit se, dalo by se říci.
Zdálo by se zcela samozřejmé tvrdit, že konzervatismus je jasně pravicový. Lpění na hodnotách rodiny, obecní komunity, národa, obrany vlasti. Na druhou stranu pravice dnes velmi často představuje obhajobu volnotržního prostředí a co nejméně regulovaného obchodu. To třeba kritik volného trhu a supermarketů, Robert Scruton, Konzervativec s velkým „K“ byl dočista jiný. U nás však i přes svou skepsi k idejím a současné podobě Evropské unie je hodnotově konzervativní ODS pro úsporný stát a unijní mezinárodní obchod. TOP 09 se pak vůči Unii vůbec nestaví jakkoliv s odporem. Přesvědčivěji konzervativní než TOP 09 je pak, taky proevropská, KDU-ČSL, ta se ale ekonomicky pohybuje na středu. O vstup do skrutinia bojující Trikolóra se více zdá jako pokus o konzervativní pravici na tuzemské scéně, na druhou stranu manýry předsedy Klause ml. spíše působí jako hlasitě prázdně dunící apel, touhu po moci, zvláště když tak často hlasují s vládní koalicí. K napojení na krajně pravicové a jakési počeštělé alt-right proudy pak už vůbec raději nic nedodávejme.
Konzervatismus tak rozhodně není pevně vázán na ekonomický liberalismus, to, co hlavně levice nazývá „neoliberalismem“, ideologii kovanou k odolnosti a ušlechtilosti především Thatcher a jejím současníkem, Ronaldem Reaganem. Neoliberalismus je ve vybraných bodech v rozporu s hodnotami konzervativními a levicovými.
Co způsobilo, že se sociálně konzervativní a ekonomicky liberální proudy myšlení slily tak často v jediný? Rozhodně neočekávám názorovou unylost a neměnnost. Politické směry se vyvíjejí a vzájemně inspirují jako i jiné aspekty společnosti. Nehledám křečovitá spojenectví, jde mi o motivy a společné prvky, které na první pohled onen paradox dělají možným.
* * *
Levici bývá vyčítána snaha přeměnit společnost, přestože si klade nereálné cíle. Případně cíle odporující přirozenosti člověka. Svobodu narušuje sociálním inženýrstvím, plánováním nejen ekonomiky, ale rýsováním postojů, vzdělání, sexuálních rolí a dalšího dle šablon, které ale škodí. Možná zde lze nakonec nalézt inspiraci k propojení obou proudů. Pokud regulováním, státními zásahy poškozujete ekonomiku, a tedy i ostatní, narušujete při významné roli ekonomie v životě jedince jeho svobodu. Poškozujete nepřímo i jedince jako takového. Tam si zastánci volnosti ekonomiky a zastánci ochrany soukromého a tradičního jistě mohou porozumět.
Jedna věc je myšlenkové propojení, druhá jej představovat druhým jako funkční a uplatnitelné.
Obhajoby bychom nejspíše měli hledat u předních osobností liberálně konzervativní pravice. Kdo takovým u nás může být? Mě v tomto kontextu před asi rokem zaujal záznam přednášky o budoucnosti konzervatismu, kterou v rámci Letní školy Občanského institutu v roce 2018 měl profesor Stanislav Balík, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Ten jistě nemá patent na konzervativní pravdu. Očekával jsem však, že mi budou představeny důkazy o smyslu konzervativní politiky a její případné výhody, úskalí, představy, plány.
Ve své přednášce na Letní škole OI představuje jako zásadního protivníka tzv. neomarxismus. Vnímá ho jako odpor vůči čemukoliv soukromému, bere právo na soukromí, neomezuje se pouze jako původní marxismus na ustanovení společného vlastnictví výrobních prostředků. Tento tzv. neomarxismus zevnitř stojí jak na nehierarchičností a nejasností struktury (což samo o sobě je dle Balíka ohrožujícím prvkem, přirovnává to k vláknům podhoubí, které jsou rozrostlé do velké plochy kolem samotné plodnice), tak navenek nepřiznáváním své identity jako neomarxistické. Takto stavěný vytváří tlak na instituce a společnost, aby docházelo k postupné proměně světa k vysněnému cíli. Balík tvrdí, že změna nastala po roce 2000, kdy měli na pilu přitlačit až moc a vyvolali protireakci, a tu právě může zaštítit konzervativní hnutí.
Tzv. neomarxisté odmítají tradiční podobu společnosti a lidské přirozenosti, tyto fenomény pokládají za změnitelné a tvarovatelné, cení postmaterialistické hodnoty. Prosazují progresivní politiku, např. reprodukční práva žen, genderové otázky, boj proti autoritám a národnímu státu – to třeba unijní politikou. Na genderové a ekologické aspekty se ptají i v dotaznících k poskytnutí dotací s těmito otázkami údajně nesouvisejícími, varuje děkan. Najdeme je mezi sociálně demokratickými, zelenými, pirátskými stranami. Staví do popředí otázky práv menšin, postavení dětí vůči rodičům, otázky sexuální výchovy, přístupu k trestnímu systému státu, řeší se snad malichernosti typu „neutrální toalety pro transgender osoby“, vyzývá se k hledání, popisu moci v každičkém aspektu života a k boji proti ní. Tyto otázky ale nejsou nabízeny jen jako alternativa, jako cesta, jejich prosazení se vede i cestou výzvy k zahanbení za vzývání starých hodnot, sebemrskáme se za dřívější násilí páchané kolonialismem a další.
Progresivní elity se tímto ale vzdalují průměrnému občanovi. Ten už nerozumí svým představitelům. Vzpírá se jim, k tomu přispívají i jiné znejišťující faktory jako byla poslední velká migrační krize. Odcizení není jen na vertikální, ale i horizontální sféře – v důsledku tak přestává být ekonomika štěpící linií a soupeření a spory probíhají hlavně mezi progresivními a jejich oponenty. Postoji si najednou rozumí jak pravicoví a levicoví politici starého střihu. Staví se naopak proti sobě staví frakce stran Spojeného království – pro, nebo proti Brexitu? Původně konzervativní Alternativa pro Německo vysává voliče pravici i levici. Úspěchy (r. 2018) mají v Rakousku Svobodní (FPÖ). Trump vyhrál nad Clinton. Nacionální síly ve Francii se seskupují proti „beztvarému hnutí“ prezidenta Macrona.
Již se nemění jedincem společnost, vstupuje se do nitra jednotlivce a změnou myšlení nastoluje změna samotné skutečnosti. Veřejné převahou likviduje soukromé. Proto snahy o nastolení komunismu byly totalitní. Naopak konzervatismus obhajuje soukromé, tedy individuální, rodinné, spolkové – právo žít bez větších intervencí státu, normálně.
V závěru děkan Balík shrnuje a vyzývá – odmítnout cílené budování „světa dobra“, poněvadž zlo je přirozené, stejně jako dobro. Odmítnout odstraňování nerovností, protože jednak tyto snahy skončí ještě většími nerovnostmi a jednak protože některé nerovnosti jsou až žádoucí. Naopak žádat právo na soukromí. A pozor, varuje děkan Balík, konzervatismus není neurvalostí, není jednoduchým návodem, není nenávistí, není pro eliminaci politického střetu, není šovinismem a nacionalismem, není bořením sekulární povahy státu.
* * *
Začněme s tím, co je rozhodně relevantní. Progresivní politika je v posledních letech rozhodně větším tématem než dříve. Zároveň iniciativa k prosazování věcí jako jsou práva sexuálních menšin či třeba boj proti rasismu jde jistě směrem od Unie, i když ne jen od ní. Skrze volební výsledky a obsahy veřejné debaty hodnotová témata přebírají veslo, zajímají voliče a straníky více než původní otázky, které spíše tradičně tvořili onen podklad k pravolevému dělení.
Ne tak jisté ale je, že by tyto politické postoje byly tlačeny na sílu. Přijde mi, jako kdyby profesor Balík svým popisem chtěl progresivní politiku vystihnout jako subversivní tlak, jakési pověstné pomalé zahřívání vody, v níž se žába nakonec uvaří. A kdo stojí v cestě, bude ponížen, zahanben.
V čem ovšem spočívá toto „tlačení na pilu“, které vytvořilo mezi lidem a elitami propast? Balík uznává, že tato témata jsou do veřejného prostoru dostávána již mnoho let. Gramsci, frankfurtská škola.
Má pravdu, určitě nejsou častokrát vůbec nová. O kolonialismu, rasismu se mluvilo už při protestech roku 1968, ve stejných letech se skrývání sexuálních menšin změnilo v aktivní odpor vůči kriminalizaci sexuální orientace a identity. Nijak překvapivě byla tato léta také pod vlivem druhé vlny feminismu. Jako nové sice témata Balík nepředstavuje, ale nebyly nakonec násilné, hlasité protesty šedesátých let spíše oním „tlačením na pilu“? Možná naše historická zkušenost za železnou oponou omezuje náš rozhled, a protože se k nám tato konkrétní témata dostala v jaksi zrychleném režimu, považujeme je za vnucovaná, přeháněná. Snad je to spíše zvýšená citlivost na neznámé vlivy zvnějšku, které se náhle sem vyvalily?
Nová pak není pochopitelně ani konzervativní reakce. Po šedesátkách následovala léta silné pravice ztělesněné vládami Velké Británie a USA, tedy dvojice Thatcher & Reagan. V Británii docházelo k tvrdému potlačování odborů, v USA byly uvolněny některé regulace trhu, např. legalizace zpětného výkupu vlastních akcií. Oboje mělo své dopady na naši přítomnost. Docela pochopitelně ani pád SSSR a jeho moci nad svými satelity nemohl vést k jakémusi „konci dějin“. Vazby na historii nelze přetrhat. Normy, diskurz, ideje, vše mělo svůj vliv na léta devadesátá a počátek 21. století.
Konflikty dneška jsou opakovaným odporem obyvatelstva, především ve formě schismatu mezi hodnotami starší generace a té mladší. Témata sporů jsou v souladu s kontextem doby, kdy ke konfliktu dochází. Není přítomna záměrnost konflikt s přesně narýsovanou cestou a cílem vyvolávat, tajně podrývat hodnoty. Vše je běžnou součástí dějin, kdy se proměňuje – a nejen generační obměnou – smýšlení a jednání člověka.
Co je ovšem jistě odlišné, je rychlost, s jakou se informace šíří, a množství, dostupnost těchto informací. Nepamatuji si, že by zmiňované „neutrální toalety“ byly až na sociální sítě vůbec českým tématem. Sociální sítě – přes jejich moc – nejsou reálným světem a každodenní život společnosti reálně vychází z jiných potíží a otázek. Skutečným pokusem o reformy tohoto typu je snad u nás snaha prosadit v parlamentu změnu zákona, aby manželství mohly uzavírat dvě osoby bez ohledu na pohlaví. Tam ovšem posun prakticky neprobíhá, odmítán je i z programů schůzí a ve Sněmovně leží sedm dlouhých let. Česká republika se tak nedostala k vážnému, a co do politické diskuse poslanců ani dostatečně důstojnému, řešení návrhu, který ať už soudním systémem (jako třeba v USA) či rozhodnutím parlamentu byl jinde ve světě úspěšně schválen.
Navíc subversivní progresivisté příliš nejsou. Když se tato témata řeší, j jsou prezentována otevřeně, s vysvětleními, odůvodněními. Určitě můžeme diskutovat, zda Evropská unie není příliš svazující a je dostatečně funkční, úspěšná ve své roli. Ale že by byla snad až centrem nějaké progresivní konspirace?
Stejně jako jiné státní, nadstátní útvary je institucionalizovaným násilím i Evropská unie. Ve srovnání s jinými státními celky se jako nedemokratická nejeví. Navíc konzervativci netouží po odstranění státu samotného, chtějí lépe rozhodování na národní úroveň. Tomu jistě do určité míry Unie brání. A to je nakonec relevantní cíl konzervativní kritiky. Skutečně může ale Unie rozvracet naše hodnoty? Stačí na to dotazníky k dotacím? Dohlížení na potírání rasismu? Sám Balík zdůrazňuje, že konzervatismu nejde o odstranění politické plurality a diskuse různě názorově orientovaných stran. Převaha těch spíše pro progresivní směřování je konečně výsledkem voleb.
Podrývání společnosti progresivními hodnotami tak neprobíhá nedemokraticky ze strany útvarů jako je EU. Zároveň není přítomná ani kriminální činnost, která by je prosazovala. Nerozumím, v čem by měla být progresivní témata jiná co do legitimity oproti jiným hodnotám.
Ať je tomu však jakkoliv, očekával bych, že obrana před neomarxismem má nejen svého protivníka, ale též důvody, proč protivník je vůbec protivníkem, zda má vůbec smysl do boje s ním investovat naše zdroje.
Jaká je vůbec vlastní politika konzervativců? Co nabízí lidem? Zachování tradičních hodnot? Rozumím. Přijímám tezi, že zachovávat funkční dává smysl. Proč něco měnit, když to dosud fungovalo.
Jenže potíž je právě v tom, že co má být tradicemi udržováno – a co má progresivismus legislativně, kulturně, hodnotově podrývat – tak skvěle nefunguje. Teoreticky, ale ani prakticky.
Vezměme z teoretického hlediska třeba požadavek rovnosti, který má tzv. neomarxismus chtít, přestože jej Balík považuje za nesmyslný už z principu. Princip ale nedokazuje žádnými příklady. Odvolává se na přirozenost nerovnosti. Přirozené ovšem je leccos. Co tím myslí? Snadno spadneme do definice kruhem. Přirozený je výskyt nerovnosti. Nerovnost je, protože je přirozená.
Geneticky jistě existuje. Obecně na rovině fyziognomické, psychické. To můžeme bez problémů pozorovat dnes a denně. Pakliže ale nechceme nerovnost odstraňovat, proč napravujeme vrozené vady a chováme soucit k nemocným? Proč bychom zároveň neměli mít snahu pomoci chudým, aby netrpěli? Jistě, charitu by nám konzervativci nezrušili. Ale je pomoc bez nerovnosti? Není nerovnost pomocí odstraňována? Z jakého důvodu to tedy děláme?
Božský princip můžeme uvažovat, pak je ale otázka, co má při Balíkem žádaném sekularizovaném státě co dočinění s legislativou? Proč se na ni ohlížet jako politik?
V historii jsme díky inovacím a novým objevům opustili mnohé kvůli rozporu mezi „chtěli bychom dělat“ a „potřebami doby“. Je žádoucí tedy přinést důkazy, že historické má smysl dodnes aplikovat, dodnes na současnou společnost. Opět nelze jen planě odkázat na dějinné zkušenosti.
To samé pak platí pro civilizační základ. Ony na piedestal stavěné židovsko-křesťanské kořeny civilizace ostatně nejsou moc v souladu s tím, kdy jimi argumentujeme. Podle Nového zákona máme chovat lásku k bližním, proč jsme pro tyto kořeny tedy odmítali uprchlíky? A nebylo to poprvé – kde byly tyto kořeny, kdy samotné Židy odmítla řada států, když byli na útěku před nástupem nacistického režimu? A copak nebylo v našich dějinách až příliš pogromů a antisemitismu na to, abychom tak snadno spojovali kořeny židovské s kořeny křesťanskými? Proč je „žid“ dodnes tak často symbolem v okruzích nenávisti? A není multietnická Evropa dostatečně kulturně bohatší, než abychom se oháněli jen zmiňovanými kořeny? K čemu jsou kořeny, když jev důsledcích ignorujeme a jsou pouze frází?
Konzervativní kruhy některé nerovnost přehlížejí, neřeší, či dokonce uznávají jako správnou. Není pak divu, jak snadné je spojenectví ekonomicky liberální pravice a konzervativní pravice. Dva protikladné proudy se slévají v jeden liberálně-konzervativní, kdy udržujeme při životě a cti staré hodnoty a tradice, ale zároveň uvolňujeme nacionální charakter a otevíráme se ekonomicky doslova celému světu, a to bez udržování brány, která by nás před oním světem zase schovala. Naopak – volnost obchodu je požadavek lidské svobody, bez svobody obchodu není svobodného člověka. Pokud je jedinci zaručena volnost ve smyslu „nebránit jednání“, ať se kola trhu otáčejí, jak jen budou chtít – zdrojem těžko predikovatelného otáčení kola ekonomiky a hospodářství jsou volní jednotlivci.
Přitom jsou to právě otázky ekonomické situace, které člověka tak ovlivňují. Nabízí konzervatismus své řešení za situace, kdy splynutím s ekonomicky liberálním proudem popírá sám sebe? Zdůrazňuje se, řekněme, poctivá práce, zásluhovost, píle. Pokud ale má člověk své bohatství vybudovat samostatně, bez zásahů státu a regulací, co má dělat právě ten, kterému to není fakticky umožněno? A nebavíme se samozřejmě jen o lidech fyzicky či mentálně postižených, nemocných. Nerovnost je i sociální, dědičná. Kdyby bylo možné pasivně co do vnějších zásahů nabýt možnosti růst jako ostatní, nebyly by rozdíly mezi lidmi někde a někdy tak propastné, jaké můžeme pozorovat. Kdo chce z pravicové úvahy nad ekonomikou mnoho, bude chtít snadno toho dosáhnout. Proč to nejde? Pokud je navíc chudoba prokazatelně přenášena z generace na generaci, jak můžeme nechat v takové zátěži vyrůstat děti, které se o to nijak nezasloužily? Připomeňme, že konzervatismus chce rodiny podporovat. Je ovšem zanechání dětí v rodinách ve špatné sociální situaci konzervativní?
* * *
Postoje, ba přímo skutky konzervativních stran jsou snadno v přímém rozporu s jejich hodnotami. Zároveň si i dokáží vybírat, komu pomáhat a komu ne, přestože rozhodnutí se zakládá spíše na nějaké kolektivní vině. Ta není ale snad přípustná!
Další potíží je, že na progresivní témata nemají kromě negace a opovržení konzervativní politici přiměřené řešení. Nelze přeci popírat otázky genderu, sexuálních menšin, když byly položeny. Nejsou jen pěnou dní. Je snad lepší je ignorovat, popírat jejich existenci? Určovat tak, na co je vhodné se ptát a na co je nevhodné se ptát? To by jednak vyvracelo boj o lidskou svobodu, zároveň by tím jen potvrdili kritické teze o přítomnosti moci v mnoha rozličných aspektech lidského bytí a konání. Můžeme mít důvody, proč se nám nelíbí průvody hrdosti, proč považujeme za zbytečné vyhrazovat speciální prostor na toalety pro všechny. Řekněme ale zároveň, jaké rozdílné vyústění nabízíme.
Jenže ta konzervativní pravice nenabízí. Zakládá si pouze na negaci hodnot svými hodnotami. To je nedostatečné, pokud v reálu máte fakticky strukturované situace. Vyzývat k obraně před narušením hodnot nestačí. To si samozřejmě musí uvědomit při mnoha bojích i progresivní levice. Ale nutno uznat, že mnohé otázky klade konzervativcům levice zcela jednoduše, a přitom právě přesvědčivě – například pokud chráníte tradiční rodinu, proč neděláte vše pro eliminaci jiných zdrojů ohrožení tradiční rodiny?
Přeci kdyby konzervativci chtěli brát obavy a neporozumění občanů vážně, kdyby brali vážně v potaz fakta– pak by už dávno řešili domácí násilí, nízké mzdy, nedůstojné podmínky bydlení rodin, sexuální násilí výrazněji páchané muži na ženách, ohrožení klimatickou změnou, vzdělávání dětí ze sociálně slabých, chudších poměrů. Proč je tedy tyto věci nezajímají? Proč jim nevěnují dostatečnou pozornost? Proč nejen nečinně nepřihlížejí, ale dokonce podporují takové faktické potírání vlastních hodnot. Na méně vážnou notu, ale přeci – není snad ohrožením velikonoční tradice, že někteří muži místo symbolického vyšlehání žen znehodnocují ono hodování opíjením se pod obraz a bitím žen až do velkých podlitin? A není rozvracením rodičovské autority její tvrdé vynucování tělesnými tresty?
Konzervativci vyčítají progresivním silám snahu měnit myšlení jedince zcela záměrně, ovlivnit jej tak, aby podstoupil jakousi orwellovskou proměnu a myslel si i nemyslel něco zároveň, či dokonce snad plné nahrazení individuálního šablonovitou, schválenou podobou, a to nejen v jednání, ale i prožívání. Přitom sami naprosto otevřeně vlastní hodnoty klidně popírají. Kde jsou faktická řešení? Plnění slibů? Možná i to je důvod, proč se profesorem zmiňované FPÖ, brexitové síly a Trump buď totálně zdiskreditovali, či uvrhli stát, občany do chaosu, polarizace. Možná i to je důvod, proč česká pravicová opozice nedokáže čelit více „šik“, tvrdší a na potřeby voličů cílící ANO, a proč jsou z opozičních relativně nejsilnější Piráti.
Výsledkem práce konzervativních tak malý stát nakonec nemůže být. Problémy nezmizí, přijdou jiné strany, které minimálně v kampani nabídnou řešení, a tím nepřímo posilují intervenční sílu státní moci. Činnost konzervativců působí spíše jako apatické spravování společenského samohybu, který vlastní, tradiční podobu udržuje leda setrvačností a bráněním před jakýmkoliv zásahem. Apatie ale nemůže udržovat hodnoty ve zdravé formě, protože společnost není netečná a bude se rozvíjet.
Absence jednání či podpora porušování jindy chráněného spíše napovídají, že podstatné je pro konzervativce spíše za každou cenu držet status quo. Na tom není nic racionálního v tomto případě, protože jde o, záměrné přehlížení setrvávajících problémů. Úzkostlivost a bázeň před překotnými změnami, které svou plánovaností, mechaničností, detailností mají cíleně měnit společnosti k nesmyslným cílům vyznívá jako dost pokrytecká, když uvážíme, že cílevědomost snad v jednání konzervativců musí být také. Jedině hůře pokud by ona absence řešení byla důsledkem ne cíleným, ale nedostatkem schopností!
Závěrem nám tedy vyplývá, že ani konzervatismus se nevyhýbá ideologičnosti, stejně tak cílevědomému ovlivňování společnosti, protože udržovat status quo je taky záměr. Tento setrvalý stav navíc není na základě zkušenosti ideální, a i kdyby neměl být ideální, existují cesty, jak se pokusit to řešit, ovšem nejsou aplikovány, případně ani hledány, případně bagatelizovány, zesměšňovány. Je otázkou, jaký podíl konzervativní politické scény brání nehybný stav kvůli obavám, kvůli opatrnosti – a kolik z nich tak činí z upřednostnění vlastního prospěchu. Možná lépe vyjádřeno – pro potěšení jejich tak často přítomné, ekonomicky liberální poloviny. Zabetonováním statutu quo je prospíváno zájmům konzervativní elity, držící moc, případně obsah společenské diskuse. Je jasné, že každý hájíme své zájmy. Jestliže ale chceme zachovat pluralitu a svobodu jedince, měli bychom toho být schopni všichni. Tak proč je levice obviňována bez jakýchkoliv podkladů, odůvodnění, pádných argumentů, věcných příkladů, připomínek a čitelných alternativ – proč je levice viněna za slepou víru v dobrý svět, proč je chápána jako sociálně inženýrská, když bránění vlastních pozic konzervativními politiky není nakonec nic jiného? Proč se ke statutu quo nemůže vyjádřit každý a považuje se to přitom za svobodu?
Připomenout si pak můžeme zpětně spíše zábavný satirický pořad na pokračování, kdy se po rozhovoru děkana FF UK, Michala Pullmanna, pro Echo24 rozjela bouřlivá kritika všech zarputilých bojovníků s komunistickým a socialistickým, co zůstalo v srdci národa po čtyřiceti letech totality KSČ. Marné bylo přesvědčovat, že některé Pullmannovy postřehy mohou vysvětlit současný stav naší politiky nebo že komunistickou nadvládu skutečně označuje jako totalitní. Nikoliv, jeho závěry jsou škodlivé, protože nepřímo rehabilitují zločinný režim. Nedorozumění prostě občas nastane, ale neuvěřitelná výdrž, s jakou ono téma opanovalo tuzemský pravicový prostor mě skoro až šokovala. Možná se Pullmann nedokázal postavit ke kritice dostatečně srozumitelně, ovšem jeho zásadní oponent, Michal Klíma, převážně předkládal jako protiargumenty „životní zkušenosti“ a obecné, zjednodušující teze. Šlo o hodnotový, nikoliv faktografický spor. Jeden z dílů této hvězdné show pak tvořilo vyhlášení pátrání po fragmentech překrucování historie pak bylo Pavlem Šafrem (to v navazující kauze normalizačně formulované části starých skript).
Není problém mít ideologické směřování – tomu se nakonec vyhnout nedá. Ani samy neznamenají nutnost je přetavovat v politickou agitaci. Svou případnou otevřeností naopak mají druzí větší úspěšnost v odhalení vašich možných zkreslení vlivem postojů, zároveň to umožňuje debatě být, myslím, zdravější, bohatější.
Z prokazatelných manipulací a nesmyslů vyvstávají údajné základní kameny konzervativního myšlení dneška, a tím i cíle konzervativní politiky. Vůbec nevadí (spíše naopak), že jsou v někdy ostré opozici vůči levici a že je prof. Balík konzervativní, ale že argumentuje naprosto nepatřičně a nepřiléhavě. Mimo jiné pak zmínil věci jako „kulturní marxismus“. Což je nesmysl, nic takového neexistuje – leda v nacistické propagandě. A prosím vás, neomarxismus dnešní progresivisti fakt nejsou, to snad nemusím moc vysvětlovat. Takové teorie šíří třeba i Jordan Peterson. Ale jeho tvrzení lze velmi snadno vyvrátit. A nemluvě k přispění hostů, třeba poslanec Benda a jeho pohled na #MeToo jako mající totalitní povahu. Jako by kritika konzervativců nebyla důsledkem, ale cílem. Za který zaplatíte vším, i kočičím zlatem.
Přesto jsou body, na kterých se levice a konzervativní mohou shodnout. I oslovené osobnosti v článku Deníku N to zmiňují – životní prostředí, jeho ochrana, dbaní na místní komunity, mezilidské vztahy, ukotvení. Proč je ekologie vůbec levicové téma, ptají se dotazovaní. Jde přeci o zachování zdravé přírody pro naše potomky. Inu, dobrý postřeh. A není to to jediné. Hegemonie trhu a odcizování se? Upevnění komunitních vazeb?
Je to právě liberálně ekonomické smýšlení, které snad konzervativním politikům zastiňuje vlastní hodnoty. Možná i jeho důsledky, vlastní obohacení z něho plynoucí.
Je škoda, když se osobnost tradičně (sic!) požívající důvěry širého obyvatelstva, nositele vědění a jeho zprostředkovatel dalším uchyluje k ohýbání reality, kterou přeci jako politolog musí tak dobře znát.