Každá krize odhaluje paradoxy, je namístě si jich všímat, pojmenovat je – a následně něco změnit. Jestli dojde k proměně, je už ale jen na nás všech.
Na tento rok se s nadšením vzpomínat nebude. Nevadí. Důležitější je, zdali si můžeme něco z něj odnést. Měli bychom. Poslední den v roce vybízí k patetickému obrácení se zpět a vyřčení hluboké naděje. Tu nesmíme ztrácet. Jen skrze ni získáme sílu a víru k práci. Plané fráze ale samy za sebe nestačí. Deklarovat prázdnými slovy odhodlání je mávání vlaječkou na tyči, aby si ji všichni všimli a nadšeně se k nám seběhli. Cílem hledání řešení není získávání si pozornosti „geniálním“ řešením, prázdným povýšením se na držitele či objevitele pravdy, nýbrž soustavným a společným hledáním pravdy a stopování faktů a ideových a hodnotových klíčů. Z toho vyplývá, že to nesmí být ani odmítání opozičních postojů. Jen ty totiž umí – stejně jako krize – odhalit mezeru v našem vědění a společenském systému, ve kterém se nacházíme.
Nikoliv jen nula a jednička
Jako u mnoha velkých zásahů do lidské společnosti se letos skloňovala svoboda. Narušili jsme svobodu rozhodování jedince, pakliže jsme ho donutili sedět doma? Případně bylo za čarou už to, že musel nasadit roušku? Měl stát právo plošně uzavřít obchody? Na zákaz ukončit nájemní smlouvu neplatičům? Může nám stát vnucovat očkování? Máme právo se ho vzdát? Není omezením svobody spíše ohrožení stability a hospodářství, namísto pouhé izolace ohrožených?
To všechno jsou velmi důležité otázky. Není dobře ani špatně, že je někdo položil. Špatně by bylo na ně odmítat odpovědět. Zesměšnit je. Okamžitě jít do protiútoku, pokud jsou kladeny agresivně.
Společenská debata těžko může být o síle, protože potřebujeme zachovat prostor pro odhalení mezery v našem smýšlení a řešení. Naším cílem nemůže být absolutní rovnost, protože ta neexistuje. Jako neexistuje binarita v otázce demokracie, svobody. Vládní nařízení nejsou diktátem, stejně tak demonstrativní odmítání nosit ochranu dýchacích cest není oslavou svobody. Nejde jen o neexistující hegemonii černobílé. Jde o souhru více kvalit, nikoliv kvantitu jediné věci. Pokud se ptáme, kam až můžeme při ochraně veřejného zdraví, při ochraně zaměstnance, živnostníka, státu zajít – odpovědí je zvážení všech důležitých aspektů a výsledkem vážené úvahy je řešení.
Nelze tvrdit, že to bude čistě technické, zázračně objektivní a plošně uplatnitelné. Vždy do toho vstupují postoje, hodnoty každého ze zúčastněných, a ty je třeba uvážlivě do procesu zahrnout. Odmítnout hodnoty druhého je důsledkem našich vlastních. Neideologičnost politiky je taky ideologie. Mlčení je taktéž způsobem komunikace. Být proti údajně nestačí. To je pravda, stejně tak nestačí být jen pro. V obou případech zamlčujeme, že jsme pro něco, respektive proti něčemu.
Svoboda „k“, nebo „od“?
Nabízí se zároveň zhodnotit, pakliže mluvíme o právech, zdali jsou výhradně práva chránící od, nebo i práva na něco. Uvážíme-li, že jediným pravidlem bude právo autonomie a soukromého majetku, bez potíží vše funguje do momentu, kdy si obě strany jsou přibližně rovny. Sousedský spor o rušení nočního klidu bude vyřešen na základě pravidla nezasažení do soukromého prostoru jeden druhému. Pokud ale bude předmětem soudního jednání krádež léku nemajetným na vyléčení svého dítěte, pak se střetává právo na majetek s nutně nadřazenou hodnotou – totiž lidského života, a tedy autonomie, volnosti jedince chránit jej. Řešení může být v limitujících podmínkách svobody „od“: buď vyhovět autonomii zloděje, nebo majetkovému právu vlastníka. Ani jedno nám ale asi nepřijde zrovna vhodné. Pakliže ale bude přítomno právo na – dejme tomu důstojný život, naplňované třeba ochranou státem v těžkých situacích – nejen že se snáze dojde k řešení, ale předně: zmenšujeme pravděpodobnost, že se lidé dostanou do obtíží, které je dovedou do střetu jedněch s druhými.
Co nás pálí?
Palčivým tématem se letos staly různé aspekty svobody. Na co se ovšem zapomíná, to je zodpovědnost. Ve skutečnosti mě totiž inspirovalo k napsání tohoto článku, že někoho napadla deklarace respektu k autonomii, ke svobodě rozhodování druhých, v podobě jednoduchého textu k profilové fotce na Facebooku: Sousedy nepráskám. Nikdy, ani 31. 12. 2020!
Podkladem budiž fakt, že jsou dána opatření – neslavte konec roku jako běžně ve velkém. Arbitrem dodržování opatření je pochopitelně stát, který je nařídil. Může sankciovat jejich porušení. A nabízí se možnost, že někdo bude nahlašovat policii, že sousedé nedbali zákazů a mají třeba doma velkou oslavu v mnoha lidech.
Takzvané „práskání“ má v Česku pachuť praktik totalitního státu. Pakliže jste se vzepřeli, byť i nepsaným pravidlům režimu KSČ, dostali jste se do potíží. Protože držet občany na krátkém vodítku je třeba důsledně, zneužívali někteří paranoie státních orgánů a přes stát si vyřizovali s druhými účty, ať už že na ně pouze přenesli vlastní frustraci, nebo jako pomstu, vyvrcholení závisti atd. Ještě dříve to bylo udávání protektorátním činitelům za nacistické okupace.
Určitě neplatí, že: „kdo nemá co skrývat, nemá se čeho bát“. Máme výsadní právo na své soukromí a volnost jednání. Tedy – svobodu od zásahu do mé autonomie. Proto máme právo nevypovídat. Proto jsme a priori chráněni před domovními prohlídkami. Proto se zmiňuje v eticky náročných záležitostech možnost uplatnění „výhrady svědomí“.
Zároveň ale – žijeme ve společnosti. A poněvadž jsme nuceni komunikovat a žít s druhými, potřebujeme takovou společnost, jejíž fungování ochrání naše vlastní práva. To není ale omluvou pro svévoli v užití vlastní moci skrze to tzv. „práskání a udávání“. Jestliže chceme požívat svobody „od“, musíme držet práva druhých „na“. Uvědomění si dopadů vlastního jednání je jedna věc, druhá – co jím sdělujeme druhým. Co jím činíme druhým. A co to může přinést nám.
Myslet na druhé znamená myslet na sebe
Jako nic není černé, nebo bíle – neexistuje jednosměrný, jednoduchý přenos, vliv, kauzální vztah. V řadě psychologických teorií se dopracujete v nabývání vědomostí o jejich rozvoji k bodu, kdy po letech dochází k závěru, že se jednotlivé aspekty vzájemně ovlivňují a jsou vzájemně na sobě závislé (interdependentní). To není rezignace na deskripci a explanaci fenoménu, to je naopak plnohodnotné přijetí faktu, že skutečnost nelze vměstnat do jednoduché krabičky a předstírat, že pakliže se budeme tímto mechanizovaným modelem řídit, vše bude v pořádku.
Tohle je ostatně důvod, proč nemohli dovést lidi ke spokojenosti totalitní režimy. Odmítaly komunikaci a škálování chování a reakcí a pravidel, pestrost. Obě z těch nejzásadnějších – komunismus a nacismus/fašismus – uzavřely celé dění do předem připravené, ale nepasující šablony. Proto mnozí politici argumentují „neideologičností“, protože nechtějí řídit společnost nějak uměle. Nejde tak ani ale o „přirozenost“, do které nemáme zasahovat, primárně se nabízí jako vysvětlení „komplexnost“, kterou nelze šmahem smáznout.
Pokud chceme alespoň v limitech rozhodovat o společenském dění, ne nutně nakonec shora, , je třeba k navýšení kvality výstupu vzájemného dialogu všech stran. K jakým se dojde závěrům, to je věc druhá. Pakliže se najde společnost, která postupným vývojem dojde odmítnutí peněz, upřednostní kolektivní vlastnictví, vzdá se státu a stane se komunistickou – je to možná správně a dobře. Nemůže to ale být skoro určitě dobře, pokud to proběhne bez účasti veřejnosti. Nejen že obcházíte její vůli, ale rvete na velké a složité tělo maličký obleček, třebaže podle vás slušivý. Dialogem se totiž připravují a slaďují všichni na jednu vlnu, jednu konfekční velikost daného aspektu.
Otevřenost, upřímnost a uznání vzájemnosti jsou podmíněny přijetím zodpovědnosti. Výsledkem zodpovědnosti je porozumění mého vlivu na druhé, a tím nepřímo na sebe samého. Je tedy v zájmu jednotlivce konat zodpovědně, pakliže chce jednak dodržovat právo druhých na jejich autonomii, nepřímo jednak pokud chce, aby mu bylo toto chování opláceno.
Otázkou tak není, zdali mám na nezvedné sousedy volat policisty. Otázkou je, zdali máme reagovat a převzít část zodpovědnosti. Přivoláním příslušníků nejspíše způsobíme ochladnutí vztahů a zhoršení „klimatu“ v domě. Proto to sám nedoporučuji, ale zbývá nám velký výběr jiných cest. Takových, které nepoškodí ani naše sousedy, a tím pádem ani obratem nás. Naopak – mohou pomoci. Nereagovat a „hledět si svého“, to má své náklady stejně jako odmítnout investovat do trhu se zlatem a bez zvážení výhod a nevýhod obchodu zlatem investovat do stříbra. V případě oslavy může být konsekvencí ignorace šíření nákazy mezi sousedy, jejich návštěvníky, k nám, v rámci domu atd.
„Strkat nos do cizího“ může tedy být balancováním mezi právy autonomie všech. Nic se neděje osamoceně a jedna taková oslava může mít dalekosáhlé dopady. Zavolat „fízly“ je možná výsledkem úvahy o naší zodpovědnosti, ale negativa mohou náš – možná – kladný úmysl zhatit.
Potřebujeme otevřenou společnost. Důvěru mezi lidmi. Ochotu komunikovat. Ochotu řešit. Jaký smysl má se o něco snažit, když vás nikdo neposlouchá, případně za hlas změny vás plácnout přes pusu? Zůstal v nás jakýsi osten normalizace – za nějž jsme ale tady a teď zodpovědní my, a nikoliv původní režim. Už i třeba proto, že v našich končinách se snoubil s neoliberální představou osvobození se od státu a regulací – ale proto také včetně osvobození se od zodpovědnosti. Malý, neintervenující stát se vzdává vlivu na chod společnosti, a pakliže není předem schopen zaručit funkčnost vztahů a občanstva, je nezodpovědný a jeho konání je stejně bláhové a někdy možná v krajních případech zvrácené, jako byly snahy totalitních režimů – byť nechci současné státní režimy srovnávat se zrůdnostmi a zločiny těch padlých.
Co v dalším roce?
Nadcházející rok nabídne změnu – volby. Volby jsou projevem demokracie, hlasu občanů, proměny nálad, zrání, obměny generací, nástupu nových myšlenek a útlumu opuštěných.
Co lze doporučit?
Chtějme stát, který bude zaručovat svobodu v konání, ale zároveň také práva občanů na naplnění základních lidských potřeb.
Chtějme stát, který komunikuje – otevřeně, slušně, srozumitelně.
Chtějme stát, který nebude rezignovat na svou úlohu – cílem nemá být „vyhladovět bestii“, cílem není jej vnímat jen že „obtěžuje“ pouhou žádostí o zodpovědnost občanů.
Chtějme stát zodpovídající za své jednání – politici nás zastupují, a proto máme právo vědět, co ústy a rukama vykonávají přeneseně za nás.
Chtějme stát plnící své povinnosti – buďme aktivní a zapojme se do inciativ informujících a napomáhajících státnímu zřízení naplňovat svou úlohu svědomitě a tam, kde je jí třeba, případně tam, kde byla zanedbána.
Chtějme stát, spravedlivý stát – protože právo na stát znamená uplatňovat jako jedinec nepřímo svůj vliv na chod společnosti, tím nepřímo sebe sama, a tím vyrovnávající disproporce v moci, ať finanční či jakékoliv jiné, jednotlivců.
Stát není firma. Stát jsme my. A samozřejmě nejen v den voleb.