Svoboda slova je standardem napříč mnoha státy světa. Bývá výslovně chráněna ústavním pořádkem země. Podle její absence v různých podobách se učíme rozpoznávat autoritářské, totalitní vlády historie i současnosti – ať už jde o cenzuru tisku, uvěznění pokojných demonstrantů, neprodloužení licence opozičnímu rádiu.
Jazyk má v lidské společnosti nezastupitelné místo a ve své komplexnosti a podobě je výjimečností v říši živočichů. Máme prostředky nejen k velmi detailní a strukturované komunikaci s druhými naživo, ale můžeme tak činit i nepřímo psaným záznamem. Kdo ovládá jazyk, je pochopitelně tedy držitelem velkého podílu moci nad druhými. A není to žádná akademická instituce, která určuje, co danému jazyku náleží, co má vyjadřovat, čemu se vyhnout. Každý, kdo komunikuje, je totiž tvořitelem, správcem i ničitelem tohoto prostředku mezilidské vazby. A protože mocné zbraně jsou vždy obzvláště hlídané, má svoboda slova své nezastupitelné místo v dnešní společnosti.
Pochopitelně tedy snaha o omezení takové volnosti vyvolá mnoho emocí. A ne jinak je tomu tehdy, kdy se strhne konflikt o to, která slova ještě jsou vhodná a která již ne. Problémem totiž zůstává paradoxní konsenzus, že nejlépe tuto zbraň zajistíme udržením velmi široké či absolutní volnosti jejího užití. Když přijde lež, může se reagovat pravdou. Kde bují manipulace, lze se ozvat s nápravou. Nikde ale není dáno, že pravda vítězí nad lží a fakta nad manipulacemi. Najednou nás začíná svrbět, že některé vyjadřování nemůže být ponecháno volnému působení. Jak můžeme nechat nenávist páchat škody, které nikdo neodhalí do doby, než se usadí prach po bitvě? Kdo ji zastaví, když ne omezení svobody slova?
Hodnotu svobody slova tak najednou bráníme nejen útokům proti jejímu omezení, ale i jejím omezováním. V míře restrikcí se demokratické režimy liší. Konkrétně Spojené státy americké jsou známy přísným důrazem na absolutní svobodu slova, kdy není bráněno mluvit o čemkoliv nikomu. Pro nás v Česku je zas naopak takřka nepředstavitelné, že by řečnění popírače holocaustu prošlo bez potrestání.
Otázka, co je dovolené říkat a co ne, se samozřejmě nevztahuje jen ke státní moci. Vždy existuje šedá zóna, na kterou nedosáhne právní ustanovení, ale kde je po ruce morální zásada. Ostatně, právo je minimem morálky. A taktéž nelze vše regulovat, bylo by to nepřehledné, neúčinné, a proto i nespravedlivé.
Zde přichází ke slovu společenské mínění. Na to jsme velmi citliví. A nenásleduje po, netýká se jen vyjadřování se, ať formy nebo obsahu. Jsme sociální zvířata a jsme nesmírně závislí na postojích druhých, protože ty podmiňují zčásti naše vztahy s nimi.
Proto byla, je a bude tak mocná hrozba vyobcování, vyhoštění, vyloučení. Taková hrozba se nemusí zhmotnit jen v té nejvíce fyzické formě odmítnutí přítomnosti jedince ve skupině. V podstatě tak zafunguje i dostatečné umlčení, zabránění toho, aby se jeho sdělení dostalo k ostatním.
***
Kultura rušení, jak se někdy fenoménu cancel culture říká v češtině, děsí právě svou přesvědčivou silou odebrat člověku možnost být s druhými. Ten, kdo se provinil v očích samozvaných soudců, je nejdříve označen za hodného trestu, je mu znemožněna diskuse, kritiky se dostane i jeho blízkým, jeho práci, dílům, zastrašeni jsou všichni, kteří by mu snad chtěli poskytnout náhradní platformu k vyjádření se. Jestli prosba o nápravu je výstražnou pochodní u stohu slámy, po vašem „zrušení“ jste stodolou spálenou do základů.
Cancel culture má své specifikum spočívající v osobách, jež jsou cílem veřejné dehonestace. Jde většinou o osoby veřejně známé, význačné, které mají široké publikum, mnoho prostředků, zdrojů, které mají mnoho pódií, skutečných či virtuálních, hmotných i obrazných, na nichž mohou vystupovat. A úspěšné zrušení jim pak sebere skoro vše.
Jinak řečeno – cancel culture je v podstatě kácení model, strhávání soch. A kdo jiný může shodit z piedestalu pomník než rozlícený dav?
***
Přístup k tomuto fenoménu jako jistému a absolutnímu zničení druhé osoby rozzuřeným zástupem je ale značně limitující. Může vyvolávat dojem, že jde o fanatický dav, který poblouzněn kolektivní a anonymní povahou udělá, co by jinak jednotlivci v něm za sebe neudělali. To ale není tak docela pravda. Sociální sítě zprostředkovávají náš kontakt s tím, co dělají druzí, bez jejich přímého přičinění či našeho aktivního zájmu. Jestliže se jedinci z propojené sítě vzájemně sdílejících účtů dostanou do víru něčího „rušení“, mohou být do tohoto víru strhnuti i ostatní členové sítě. Nejde o davovost v pravém slova smyslu, navíc i skrze to, že ona iracionalita davů je z větší části překonaný koncept, který mohl vyrůst z obav vyšších vrstev, že je dav níže postavených utluče čepicemi.
Nelze ale na druhou stranu popřít, že je v závěru jedno, zda se na vás řítí záplava rozběsněného shromáždění, nebo záplava naštvaných jedinců. Neutuchající tlak, který míří nejen na vás, ale i osoby s vámi spjaté, známé, na vaše zaměstnavatele, spolupracovníky, vaši práci je v případě známé osobnosti snadno v takovém rozsahu, počtem reakcí i dobou trvání, že se snadno stane nesnesitelným a traumatizujícím.
Nakonec nemůžeme ani zcela vyvrátit vliv přemrštěně eskalované emocionality, která zválcuje veškeré detaily, fakta, a nakonec i omluvy. Více než výsledkem davovosti ale je iracionalita útočících na „rušenou“ osobu vysvětlitelná náležením do určité skupiny.
Často totiž bývá roznětkou společensky výbušné, citlivé téma. Ať jde o rasismus, svobodu slova na univerzitách, transfobii a transgender tematiku – emoční reakce nastupuje rychle, okamžitě a přebije rozumovou úvahu. Ne nadarmo jsou tato témata výbušná, týkají se někdy až traumatických, nebo prostě bolestivě každodenní zkušenosti příslušníků rasových, etnických, sexuálních menšin, členů skupin všelijak marginalizovaných, utlačovaných. Stejně jako u zalknutí se záplavou hejtů ze strany naštvaných fanoušků je zahlcující být dennodenně vystaven tu a tam drobnějším, jindy zas větším připomínkám, že nejste přijímáni, nejste druhým rovni. A to v tom lepším případě. U klasického psychického traumatu jde o opakované a patologické zaplavení silnou dávkou emocí a pocitu, že jsme zpět v onom osudném okamžiku, kdy trauma vzniklo.
A pakliže jsme pod útokem, máme potřebu najít skrýš. A kde jinde ji může sociální tvor jako člověk najít než u ostatních lidí?
***
Není tedy divu, že samotná cancel culture se stala rozbuškou. Mlátit se reakcemi, komentáři a sdílením na sociálních sítích už lze i jen kvůli samotné možnosti, že by někdo měl být – a je jedno, kdo a za co a jakou formou – snad „zrušen“. Již z principu k iracionalitě náchylné jednání pod emočním tlakem je posíleno tlakem skupinové normy, a to nejen že, například, není přípustná homofobie, není přípustné rasisticky vtipkovat. Ale také vůbec toho, zda máme někoho, byť virtuálně stíhat, pronásledovat a tvrdě se dožadovat omluvy a přijetí zodpovědnosti. Už to, že jste pro cancel culture, vás může „zrušit“.
Je tak cancel culture hodna absurdně vlastně sama svého zrušení?
Ale také si lze položit otázku – existuje opravdu něco takového? Není to jenom sofistikovanější forma kyberšikany? Projev závisti, frustrace? Nevyrovnání se s vlastními bolístkami a traumaty? Přecitlivělost? Dožadování se pozornosti?
Všechny vyjmenované fenomény v tom podle mě jistě mohou hrát roli. To pořád ale neznamená, že je cancel culture tak málo nespecifická, že si nezaslouží své vymezení. Já myslím, že zaslouží. Už jen proto, že se o ní bavíme, patří ji její prostor a pojmenování. Na druhou stranu – zda ji okamžitě degradovat na něco ubohého, amorálního (nebo naopak podporovat), to už je jiná otázka.
***
V historii vývoje tohoto jednání se lze dopídit, že jde o fenomén prorostlý původně z afroamerické komunity. Prvotně představoval formu obejití mocenské nerovnováhy mezi většinovou populací a marginalizovanými tím, že skrze sociální sítě má pro jejich fungování jednotlivec sílu spustit bouři. Je snad nevhodný prostředek, abyste překonali velmi pevně usazené bariéry a hnali mocnější, bohatší, vlivnější k zodpovědnosti?
Ne nutně. Jako v mnoha jiných případech se ale jeho význam a použití překroutil do mnoha různých podob.
Je těžko zpochybnitelné, že hranice kyberšikany jsou v některých případech „rušení“ zcela jasně překročeny. Že důsledkem útoku na údajného viníka je leda psychické zdeptání, zničení cíle, ne omluva či náprava.
Naopak nelze třeba tvrdit, že jde o mocnou zbraň v rukách chtivých bezmocných, kteří s ní pálí po kdekom, kdo se jim znelíbí a kdo následně okamžitě skončí v hlubinách zapomnění a marnosti. Není to pravda. Kolik z osob, které se staly terčem soustavných útoků, bylo vymazány z veřejného života? Kolik jich ztratilo své společenské a finanční postavení? Kolik z nich skončilo na mizině? Tohle není snaha ponižovat hrozné následky, jež některé takové pálení do označených „nepřátel lidu“ způsobilo a může zanechat. Ale musíme si otevřeně přiznat – mnoho takto údajně zdecimovaných celebrit leda změnilo zaměstnání, přišlo o nějaký kontrakt, ale následně získali jiný, případně specificky prostor k vyjádření znepokojení a žalu z prožitého „zrušení“. Jinak vyjádřeno: „The internet’s only currency is attention.“
Znovu opakuji – toto nemá být ani snížení potenciálních rizik, a ani omluva případné šikany. Není přijatelné, aby kvůli nevhodné odpovědi v e-mailu docházelo až třeba k násilí, a nejen na vás, ale dokonce na instituci, kde pracujete. Zároveň nemohu přijmout reakci, že jde především a hlavně o ničení svobody slova a likvidaci kohokoliv, kdo se zdá být nepřítelem.
Nesmíme totiž zapomenout na ideové pokřivení debaty o cancel culture. Tradičně bývá spojována s progresivní, liberální levicí, která si skrze dělání oběti ze sebe samé následkem sebemenších křivd a nepříjemností tak dopouští omezování svobody vyjadřování a vytváří bizarní soustavu, kde cokoliv může být násilím a agresí, třebaže jen nevhodný vtípek.
Takový popis není tak docela vhodný. Jednak před agresí sociálních sítí není v bezpečí ani příslušník zmíněné ideologické skupiny. Jednak se obdobného internetového lynčování zúčastňují všichni napříč ideovým prostorem.
Jde totiž primárně o veskrze povahu lidského jednání, kdy se kvůli obavám roztáhne ohrožení do plachty zakrývající všechno a všechny, co a kteří mají s tím, co za ohrožení považujeme, něco k dočinění. Ano, je namířena hlavně vůči známým osobnostem (které mají tolik fanoušků, kteří sami mají své sledující, že povaha sociálních sítí zprostředkuje zesílení faktorů, jež vedou ke spuštění bouře), ano, kauzy se týkají povětšinou témat, na která podrážděně reagují hlavně ti náležící mezi progresivní levici.
Zkuste si ovšem třeba tvrdit, že se za minulého režimu nemělo mnoho lidí špatně. Zkuste být kandidátem na senátora a mít někde pověšené na internetu pitomé statusy staré několik let. Zkuste si tvrdit, že je zhůvěřilost držet při životě bezdomovectví, když máme tolik prázdných bytů. Zděšení na pravici může být stejně široké, hysterické, mediálně protřásané, jako když se na JKR slétly vosy Twitteru za její údajně (a ona ta „údajnost“ je nemálo konkrétními detaily snadno nahraditelná slovem „skutečně“) transfobní tweety.
A je naprosto jedno, že vám jednání a postoje zacílených osob přijdou mimo, hloupé, nějak nebezpečné. Reakce na tyto skutečnosti byla taktéž mimo hranice, v nichž se může pohybovat slušná a racionální, věcná diskuse.
Nevím ostatně, zda znám lepšího „rušiče“ na české scéně, než je pan Kalousek, t.č. bývalý poslanecký matador, známý svou „nekorektností“ a někdy až arogancí. Budiž mu přáno za jeho dobré činy, ale taktéž budiž přáno léku těm, které zalil jedovatými vyjádřeními a zkratkovitými útoky.
***
Cancel culture se stala příhodně součástí kultury jiné, respektive kulturních válek. Stala se zbraní, která nemusí vůbec být použita vždy špatně (i když se pak hodí jí nazývat jinak?), ale je automaticky – podle toho, na které straně stojíte – označena za odsouzeníhodnou a div ne hromadného ničení, nebo spíše naopak.
Přitom v jádru racionality, které lze snad u většiny kauz „rušení“ nalézt, nacházíme prostý požadavek převzetí zodpovědnosti, které logicky mají mocnější, výše postavení, lidé s větším publikem a velkou pozorností výrazně více než „prostý lid“. Stejně jako musíme dělat rozdíl mezi „bonzováním“ a „nahlášením“, má smysl dělat rozdíl mezi nespokojeným dusotem a silnou kritikou na sociálních sítích a dehonestujícím válcováním a drcením známé osoby za něco oproti zvoleným prostředkům menšího.
Ale nezáleží jen na podobě a velikosti provinění. Každý si zaslouží v případě obžaloby své osoby prostor pro obhajobu. To ovšem vyžaduje vůbec obžalobu vznést. Odsoudit možnost obvinění znamená nepostihnutelnost. A ač by se to mnohým asi líbilo, nemůžeme něco takového dovolit. Podstatné také je nakonec zvážit, jaký dopad bude mít veřejná reakce na významnou osobnost a jaký má dopad nevhodný projev této osobnosti na ty, kterým se obvykle dostává špatného zacházení?
A taktéž nesmíme dovolit, aby se argument svobodou slova stal nikoliv důležitou hodnotou, stráženou ve společenské diskusi a pospolitosti, ale – jak už se koneckonců bohužel stal – hrotem zabodávaným extremisty a radikály do tváře demokratické straně debaty, která se zoufale snaží sebe sama přesvědčit, že prostor pro diskusi musí být dán všem, i když nejprve diskusi, a pak možná také vás chce extrémní strana zahubit.
Jestliže si někdo zaslouží instantní zrušení a omezení přístupu, je to ten, kdo prokazatelně diskuse nejprve zneužije, aby ji nakonec zrušil.